Sunday, 14 May 2017

JAK MI JÓGA ZMĚNILA ŽIVOT

A jak vám může taky. Už je tomu rok a pár měsíců od doby, kdy jsem v Londýně poprvé balancovala na růžové podložce a snažila se napodobovat ladné pohyby krásné blondýnky, tak křehké a silné zároveň. Padala jsem jak brambora a v duchu (občas i nahlas) jsem jí proklínala, protože takhle dlouho přeci nejde držet v jedný pozici. Nechápala jsem, jak to dělá. Jak to, že se nepotí. Jak to, že nefuní a neheká a jak to, že i po 20ti minutách vypadá jako při korunování právě zvolené Miss. Nikdy předtím jsem jógu necvičila, nevěděla jsem, co je downwardfacingdog nebo childspose, ale jedno jsem věděla jistě.


Jóga je přesně to, co jsem tak dlouho hledala.
S každým dalším videem se moje láska k józe stupňovala a s ním i moje zapálení a chuť být lepší a lepší. Stala se z toho taková moje závislost. Je fakt, že závislá jsem kdysi bývala i na fitku, dodávalo mi energii, po každé návštěvě jsem se cítila jako terminátor a nechyběla mi ani motivace a odhodlání při pohledu na své fitness ideály. Co mi ale chybělo, bylo to něco navíc. Vnitřní síla, harmonie a taky dokonalá souhra všech svalů a částí těla. Stačilo pár týdnů a já zjistila, že tohle všechno skrývá jóga. A tak už to nebylo jen o tom: "Dneska jedu nohy", "Dneska si dám zadek", "Tyjo, už se mi rýsuje první buchta v pekáči". Bylo to především o fungování těla jako celku a hlavně o mysli. O tom, že když ke svému tělu budu přistupovat správně a správně ho vnímat, mnohem víc se mi otevře. Stejně tak jako naše mysl. A to mě na tom bavilo snad úplně nejvíc.

Teď si asi říkáte, dobrá, a čím tedy začít?


Dovolte, abych vám představila BohoBeautiful. Blondýnku, která mi v józe byla tou nejlepší možnou průpravou. Je hodně důležitý, aby vám předcvičovatel opravdu sednul. Hlasem, stylem a svižností cvičení, délkou videí a tím, jestli vás dokáže nabudit a namotivovat...no zkrátka probudit ve vás draka. Pokud na youtube někoho takového objevíte, máte z poloviny vyhráno. Můžeme to přirovnat třeba k osobnímu trenérovi ve fitku, jen s tím rozdílem, že tomuhle nic neplatíte a ještě má na vás čas kdykoliv. Není to skvělý?

Myslím, že těchto pár videí by vám pro začátek mohlo bohatě stačit:

Jóga pro úplné začátečníky
Ranní jóga workout
Detoxikační fullbody jóga

Trošku pokročilejší by mohli zvládnout i tohle:

Pročisti si mysl a hoď se do pohody
Jóga pro všechny
Core a balanc

Dalším plusem je určitě kombinace s fitness a HIIT nebo cardiem, není to jenom o pózách, protahování a ohebnosti. Spousta lidí (a já byla mezi nimi, nebojte) si myslí, že jóga je jedna velká pohoda. Lážoplážo. Trochu se vyzenujem, nějaká ta meditace...hotovo dvacet. Jó, houby. Je to záhul, ač se to nezdá. Pro začátek si dejte jedno, dvě videa a věřte mi, budete vyřízený jak po maratonu. Nestačíte s dechem? Úplně v klidu, stopujte si to přesně tam, kde potřebujete. Dávejte si pauzy na pití a hlavně..no stress. Mějte na paměti, že jóga je dlouhá cesta a že jejím cílem rozhodně není headsteand nebo dancingpose. Taky je chci umět. Nebudu kecat. A mám je zapsaný v notýsku ve svých cílech pro tenhle rok, ale není to pro mě prioritou. Pózy berte jako šťavnatý ovoce, který jóga přináší. Jako výsledek umění, hmatatelnej, viditelnej a dobře "koukatelnej". Ty nejdůležitější a nejhlubší výsledky jsou ale neviditelný, ty uvidíte jen vy sami <3

Já si ráda kombinuju fitness workouty s jógou, na začátek se vždycky sama protáhnu, no a pak už jedu. Občas začínám cardiem a třeba dvěma těžšími tréninky: Cardio 1 a Ftiness cardio 2, potom se s jazykem na vestě chvilku válím na zemi a když cejtím, že jsem ready na další štaci, pokračuju dál a posílím sedýnku. Na konec hodím nějakou jógu a cejtím se jako silnej, pružnej a rozkvetlej proutek. Což zní podstatně líp než terminátor. Tak co proutci, jste v tom ode dneška se mnou?


Chcete být klidnější a vyrovnanější? Začněte už dnes. Ne v pondělí :)



Teď vám povím něco o benefitech, o tom jaké účinky na mě jóga má a kam až mě za ten rok posunula, jak fyzicky tak psychicky. Tak začněme třeba tou fyzickou stránku. Když jsem chodila do fitka, hodně jsem sílila. Navenek. U jógy sílíte spíš zevnitř, což je úžasný. Nemám sice břišáky, ale jóga způsobila že mám něco, co je fakt "hard core".Vnitřní jádro, které je středem vašeho těla, zajišťuje vám stabilitu a vyrovnanost a mělo by se o něj dostatečně pečovat. Používáme ho ke každému pohybu, aniž bychom si to uvědomovali. Jsou vaše ruce problematickou partií a vy jen sníte o tom nosit trička se spadlými rameny a s volánky? Zkuste jógu. Ta vám zajistí, že budete mít v rukou sílu, aniž byste museli vypadat jak Pepek námořník... :)



Vždycky jsem bývala cholerik a i když to na první pohled třeba nevypadá, jsem smršť emocí, nálad a výkyvů, u které nikdy nevíte, kdy se roztančí. Do jistý míry je to oukej, do míry, kdy ničíte věci, řvete a vztekáte se, už ne. Jóga mě až abnormálně zklidnila. Už nejsem ten čertík z krabičky, co vylítává na nevinný lidi, když se jeho pocitům a emocím zachce jít ven. Jsem mnohem vyrovnanější a harmoničtější a jen tak něco mě už nerozhodí. Spíš bych řekla, že se ze mě stal strašnej flegmatik, což taky není úplně dobrý. Teda když zrovna nemám svý dny a nepřevtělí se do mě démon jménem "PMS". To je pak jiný čóromóro. Jóga pro mě představuje rituál, co mi dodá sílu, když jí potřebuju, energii, když mi schází a sebedůvěru, když se mi někam zatoulá. Je to běh na dlouhou trať a já nejsem úplně zdatnej běžec. A o tom to právě je. Nevzdávat to, když to nejde, překonávat svoje limity a den co den objevovat skrytou sílu, která dřímá v každým z nás. Občas si i zamedituju, to abych pořád setrvávala v přítomnosti a tím si ještě víc uvědomovala, jak mocná naše mysl je.

Schválně se někdy zkuste zavřít do pokoje, zapalte si svíčku nebo vonnou tyčinku, pusťte si do pozadí relaxační hudbu v podobě zpívajících ptáčků a šumějícího potoka, sedněte si na zem a zavřete oči. Představujte si sebe v té nejlepší možné podobě, na místě, na kterém chcete jednou být a s lidmi, s kterými chcete zestárnout. Soustřeďte se na všechny detaily, klidně dýchejte...a pociťujte, jako byste tam opravdu byli. Můžete vizualizovat cokoliv, co vás těší. Pomůže vám to vypnout, zastavit se...a být jen tady a teď. Vy a vaše mysl. Zřejmě vás nemine nutkání "dělatněcodůležitějšího" a pocit nervozity, ale to se poddá. Trénink dělá mistry.


Problém s bolestí zad má snad každej druhej člověk. A je to otrava. Pokud máte navíc sedavý povolání a denně koukáte do monitoru, záda a především krk se ozývá pravidelně. A přitom stačí pár kouzelných cviků a je po bolesti. Hlavně nezapomínat na pravidelnost. Musím zaklepat (ťukťuk), od
doby, co cvičím jógu, po bolesti jakoby se slehla zem. Občas chodím i na lekce v Praze, co
máme v rámci firmy a to je zase úplně něco jinýho. Soustředíme se spíš na dech a uvolnění svalů a účel to teda plní parádně.

Těch benefitů je tolik, že bychom tu mohli být do aleluja. Je krásný u sebe vidět progress, ať už ve stabilitě nebo v pružnosti...a nebo v hlavě. Je to jedno, každej posun vpřed se počítá. Hlavní je nespěchat, jít na to pomalu a pěkně krůček po krůčku se dostávat dál a dál. Naše tělo nám dovolí hodně. Je jen na nás jak s tím naložíme a jak moc toho využijeme. A není škoda toho nevyužít? :))

No a na závěr  dvě bloopers...behindthescenes nebo yogiwannabe..jak chcete! :D Né vždycky je to tak horký, jak vidíte:)))



Ať už jste v józe znalí nebo jste se k ní odhodlali až teď, přeju vám, ať vás ta cesta víc těší, než bolí...a ať jste přesně tam, kde chcete být. A žádný výmluvy! Nepotřebujete na to nic než podložku, drdol a sebe. A hodně vody. Můžete cvičit doma, na terase, na pláži...na louce, kdekoliv. A kdykoliv. Pokud se chcete na cokoliv zeptat, poradit, pište na mail: j.brucknerova@seznam.cz nebo na instagram: @janapup a společně se do toho opřem.

NAMASTE! <3





Saturday, 6 May 2017

PRVOMÁJOVÉ LÍBÁNKY V MIKYNĚ

Ale né v té teplákové s kapucí! V Mikyně, která se nachází kousek od Liberecké radnice a je v ní útulno a příjemně, stejně jako v té huňaté, do které se soukáme při chladnějších večerech.Tahle má navíc jako bonus fantastický banana bread (rozuměj: "prostěbábovkabanánem") a taky svěží levandulovou limču. A tu já túze ráda. A vy určitě taky, je to opravdu skvěláá záležitost... :)

Na prvního máje jsme kromě velice nevšedního plánu: stoupnout si pod rozkvetlej strom a trochu se líbnout, neměli naplánovaného nic spešl. Občas je docela fajn ten život nechat volně plynout a nelajnovat si všechny události a akce do posledního puntíku, včetně toho, kdy půjdete na záchod a kdy s košem. No, kdy. Když přetejká, že jo. Došli jsme k závěru, že šviháky lázeňské ze sebe uděláme až někdy příště, až nás nebude tlačit čas a my si tak saunování budeme moct řádně vychutnat a užít. A jelikož jsme spontánně vyrazili směrem na Liberec, zakotvili jsme to rovnou tam. ("Kotvim tam kde mááám"...lalala, jasně, dobrý Jani..*smajlík s rukou přes obličej*). Respektive, zakotvili jsme to v Mikyně, v kavárničce se sortimentem natírajícím zadek větrníkům, kremrolím a palačinkám. Chodí ještě někdo vůbec v týhle době na normální dort do klasický cukrárny?! :D Přiznejte se... vím, že v hloubi duše sníte o marcipánových prsou a o růžovým indiánku. A to mi připomíná...panebože, díky za tuhle vlnu! Za vlnu, která nám umožňuje občerstvovat se ve zdravých bistrech a vymetat útulný kavárny s duší.



V Mikče se zrovna konal "Májový brunch" a nebudu lhát, nechat rozmlsanost zamknutou v šupleti a vybrat si jen jednu věc byl docela oříšek. Pak jsem si ale řekla, že jsem nejspíš poslední člověk na světě, co ještě nedotáhl svůj život do úplnosti pomocí avotoastu a tak padla volba na něj. V kombinaci s citrónovou ricottou a zastřeným vejcem byl teda vážně povedenej....to se musí nechat. David měl trochu problém s meníčkem, u kterýho dával oči v sloup a vrávoral, že "proč prostě nemůžou napsat MED místo VČELÍ PYL a proč si objednávám nějaký LUNGO, který v tom menu zase vůbec nemaj napsaný...". Je to občas věda, já vim kluci. Následně jsem se neubránila úsměvu, když jsem se ho ptala, jak mu chutná banana bread a dostalo se mi odpovědi, že chutná prostě jak bábovka. Bábovka...bábovka za kilo. No, i tak se to dá pojmout... :)





Naše májová pouť pokračovala dál a nesla se opět ve znamení jídla. Nechala jsem se pozvat na running sushi, který vlastně vůbec nebylo running, ale spíš bylo chudák zavřený v boxu. Ale bylo výborný! Den jsme pak zakončili protischnoucím procesem, u jehož příležitosti vzniklo i pár milejch fotek....s hlavní rolí tohohle růžovýho fešáka...


...a tohohle fešáka taky...





 Jak jste si užili 1. máj vy?:)) Podnikli jste něco nevšedního, zamilovanýho a bláznivýho...nebo jste vsadili na klasiku?A teď k vám, seveřanům...znáte Mikynu? A jací jsou vaši favoriti..ať už na sladko či na slano? Pusu a krásnej zbytek víkendu :*

Wednesday, 3 May 2017

JAK A ČÍM MĚ DOBROVOLNICTVÍ POZNAMENALO?

Myslím si, že každá cesta vás nějakým způsobem změní. A čím dál jste od domova a čím méně známým prostředím jste obklopeni, tím víc práce se uvnitř vás děje. Máte milion otázek, všemu se divíte, spekulujete, přemýšlíte, chápete i nechápete....a s každým jedním novým zážitkem, zkušeností či konverzací, se stáváte novým člověkem. Když se ohlédnu zpátky, tak celou naší tříměsíční cestu bych teoreticky mohla rozdělit na několik etap/lekcí, chcete-li. Děti jsme ve škole učili sice jen jednou, ale já mám pocit, že ty školy byly vlastně 4. S tím rozdílem, že my nebyli ti, co učí, ale ti, co sedí v lavicích a vzdělávají se. Nikdy se žádný předmět neopakoval a stejně tak všichni naši učitelé byli odlišní. Někteří nám ukazovali dobro v té nejlepší možné podobě a někteří zase temnotu. Možná si říkáte: "A co tak skvělého jste se od špatného člověka mohli naučit?" Právě to dobro. A to mi připomíná jeden citát: "Učil jsem se tichu od upovídaných, toleranci od netolerantních a dobrosrdečnosti od nedobrosrdečných. Ač je to zvláštní, jsem za tyhle učitele opravdu vděčný".


Začneme tedy pěkně od začátku. Naší první zastávkou byla ta nejúžasnější a nejmilejší rodina pod sluncem. Na celý pobyt u nich jsem pěla ódy hned v prvním článku ze Srí-Lanky, takže kdo jste nečetl, čtěte..ať jste v obraze :)). Na světě je spousta lidí (good point - thumbs up - skvělej postřeh, Jani...), někteří jsou hodní, někteří zlí, v jiných se zase mísí dobro i zlo zároveň. Sami sebe dokážeme nejlíp zaškatulkovat a sami v hloubi duše víme, kam si zasloužíme patřit. Vím, že škatulkovat se nemá, neboť se taky ztotožňuju s názorem, že nic na světě se nedá považovat za dobré či špatné, to jen my lidé máme neustále potřebu všemu dávat nálepku. Ale kdo to vlastně udává a reguluje? My sami. Na základě svých návyků, zkušeností, reakcí...a taky tlaku zvenčí. Ale to jsem zase odbočila. Takže, zpááátky do minulosti. Satchi byl skvělým učitelem. Nikdy jsem nebyla tolik fascinovaná něčí milosrdností a oddaností pro druhé. Nikdy jsem nikoho neviděla dávat v takovém množství bezpodmínečnou lásku...nutno podotknout, že téměř cizím lidem. Nikdy jsem nepotkala člověka, co měl tendenci neustále jen dávat...a ne brát. A s tímhle člověkem jsme my strávili tři týdny....tři týdny plné údivu a dumání nad tím, co to být dobrým člověkem vlastně znamená. Další věc, která mě fascinovala byla ta, že Satchi měl business, v němž ho nikdo nepodělával, nikdo mu nevrážel kudlu do zad a i přes svojí dobrosrdečnost měl kolem sebe respekt a lidé ho poslouchali, aniž by musel dělat scény a bejt "děsně hustej". Což ruku na srdce, ne vždycky lze na tohle spoléhat. Velkej šéfik si prostě občas musí umět dupnout. Satchi nedupal, neřešil nepodstatný věci, nikdy se nečílil...a slovo pohoda by se dalo použít jako jeho životní motto. A světě div se, vycházelo mu to. A já strašně moc děkuju za příležitost takovýho člověka potkat. A jaké jsme si od Satchiho odnesli ponaučení? Dělat věci s láskou. Dělat věci bezpodmínečně. Víc dávat a míň brát. Víc důvěřovat a míň přemýšlet...(Jani, zapsat znovu za uši...a vy můžete vlastně taky!)


Naše duchovní putování potom nabralo trochu jiné obrátky a dalším domovem se pro nás stal překrásný eko-domek se soukromou pláží. To zní skoro jako sen, co? Ale víte jak to je. Člověk nesmí věřit všemu, co se na první pohled jeví jako perfektní. Pravda je často ukrytá hluboko uvnitř, mazaně a chytře, tak, aby nikdy nespatřila světlo světa. Následující 3 týdny představovaly soubor lekcí, zkoušek a v neposlední řadě taky sebepoznávání. A co jsem si z nich odnesla tentokrát?


  •  To, kým se obklopujeme je jedna z klíčových a nejvíc zásadních věcí v našem životě.

A nikdy jsem si to neuvědomovala tolik, jako právě tady. Myslím, že ne nadarmo se říká, že jste průměrem pěti lidí, s kterými trávíte nejvíc času. A i když se to jeví jako banalita, protože to se rozumí samosebou, že lidi ve svým životě si vybíráme my sami, ne vždycky si vybíráme ty správný. A umět k sobě přitáhnout jen ty vyvolený je občas docela fuška. Hledají se těžko a když je objevíte, musíte se jich držet zuby nehty. Teď budu upřímná - necítila jsem se tam dobře. Ani já ani David. Víte, místo může bejt sebevíc dokonalý, ale když nemá duši, je tam ta dokonalost platná jak mrtvýmu zimník. Jasně, v životě se běžně stává, že ne každej vám sedne a v rámci nějaký úrovně či formality se s daným člověkem snažíme vyjít. No a když situace žádá s takovým člověk tři týdny bydlet, je to docela blbý...ale i z toho se dá vytěžit maximum. Záleží, jak to člověk vezme. 


Řekla bych, že já i David jsme docela easygoing lidi, neradi se hádáme (ehm...já jen velice občasně..), ale jestli je typ lidí, které vyloženě nevyhledáváme, tak jsou to: Lidi, co se ustavičně přetvařují a chybí jim lidskost. Lidi, co kážou vodu a pijou víno. Lidi, co na vás hází vlídné úsměvy a za zády vás pomlouvají. Lidi, co dělají věci čistě jen pro peníze, ale ne s láskou. Lidi, co se za každou cenu snaží být nóbl a společenská maska je pro ně skoro jako sluneční brýle v létě. Komplikovaný lidi. Zkuste se schválně zamyslet. Máte kolem sebe opravdu jen lidi, kteří vás pozvedávají nebo vás naopak táhnou dolů? Jak se s nimi cítíte? Scházíte se s nimi, protože opravdu chcete...nebo prostě jen proto, že už se znáte několik let ? Jedna ze super věcí, které můžete udělat ve svůj prospěch je: vyselektovat lidi kolem sebe. Občas to bolí, vás i je, ale udržovat vztah jen z "mussu" je o ničem. A co je ještě horší, být obklopený lidmi, s kterými se necítíte sami sebou. Je to, jakoby všechny vaše emoce, touhy, myšlenky a názory někdo uvěznil do pomyslné skříňky ve vašem těle, zamknul na dva západy...a klíč si vzal. A pak to ve vás všechno volá o pomoc, ale vy nezmůžete nic. Je smutný nemoct ukázat světu, kým doopravdy jste. A určitě i vy máte kolem sebe dvě skupiny lidí....ty, kteří vás zamykají...a pak ty, kteří vás odemknou a všechno ve vás rázem dostane křídla a vyletí to ven jako neřízená střela. A vás zaplaví pocit úlevy. Pocit, kdy víte, že jste stoprocentně sami sebou. A to chceme přeci všichni, ne?



  • Dělat věci jedině s láskou, jinak je nedělat vůbec.

Je docela úsměvný dostat ze za oponu podnikání, které se nějak tváří...a nějaké doopravdy je. A já si myslím, že dřív či později stejně vyplave na porvch, že někomu jde jen o peníze a slávu. Dnešní doba je tak trochu zaplavená podnikateli, u nichž je úplně jedno, co dělají, protože důležité je, že všichni to bezmezně dělají od srdce a s láskou.. Ale kolik z nich to tak doopravdy myslí? Miluju projekty, značky nebo úspěšný freelancery, z kterých přímo vyzařuje ta opravdovost. To zapálení. Ta lidskost. Upřímná touha po tom udělat svět lepším. A z téhle zkušenosti můžu jedině potvrdit, že falešnost přitahuje zase jenom falešnost...



  • Sebevědomí je základ pro všechno, co děláme.

Víte, když jsem byla malá, dost často se stávalo, že jsem něco vylila, převrhla, rozbila nebo obecně zkazila. A určitě nejsem jediná tohoto druhu. Tahle moje nešikovnost byla tak frekventovaná, že postupem času jsem už nemohla odkráčet z kuchyně se skleničkou v ruce, bez toho, aniž by na mě někdo zavolal: "Bacha Jani, vždyť to převrhneš!". U oběda jsem se pocintala a už jsem věděla, co bude následovat: "No, to bys nebyla ty, viď..." Nebo: "Teda Jani, ty jednou někde necháš i hlavu..". Naštěstí nenechala. Uff. Tak nějak jsem se smířila s faktem, že jsem prostě nešika a přijala jsem tu pomyslnou nálepku, kterou mi kdysi dávno někdo nalepil. Tohle zmatkářství se se mnou táhlo až na střední, kde se mi nehody a trapasy stávaly snad úplně nejvíc. Čím víc jsem si připouštěla, že jsem prostě taková, tím víc příhod jsem měla za ten den v rukávu. A že občas to byly fakt perly, který dávám do placu dodnes.. A pak to přišlo. Začala jsem si uvědomovat, že je to jen v hlavě. Že to nejsem já. Že i s tímhle se dá něco dělat a že je to něco, co můžu ovlivnit. A tak jsem to ovlivnila. V Anglii jsem se od nálepky úplně odprostila a najednou, jakoby se po těch smíchu hodných incidentech slehla zem. Občas je postrádám, protože víte jak to chodí - cizímu neštěstí se směje nejlíp. Takže pro všechny nešiky, ano, dá se to odnaučit. Já s tím bojuju občas i teď a na Srí-Lance jsem bojovala taky. V cizím prostředí je mnohem těžší dělat věci tak, jak je děláte a vůbec, nebát se něco udělat. Já mám v takových situacích tendenci se pořád na něco ptát a čekat na schválení. A to je špatně. Protože mnohem větší pravděpodobnost něco zkazit má člověk, co to dělá nejistě, bambilion let se rozhoduje, jestli to má bejt tak či onak, než člověk, co to prostě udělá nejlíp jak může a tak, jak si myslí, že je to správný...

.....a protože vás nechci trápit, rozdělím tohle povídání na dvě etapy, protože fííha...je toho opravdu hodně. Upřímně, když jsme odletěli, oba jsme tušili, že se v nás něco změní. Četli jsme různé blogy, diskuse a příspěvky od stejných bláznů, jako jsme my a všichni ti cestovatelé měli jedno společné: změnu, kterou si při cestě prošli. A jsem šťastná jak blecha při pomyšlení na to, že ty lidi fakt nekecali. Že člověk při takové cestě dost možná objeví svoje životní poslání. I my čekali na jakýsi signál nebo znamení....a jak to dopadlo? Přišlo!!:)) A ne jedno...


Mějte se zatím krásně... a cestujte, smějte se a měňte se...přirozeně! <3

Saturday, 22 April 2017

VŠICHNI JI MÁME V SOBĚ, JEN O TOM NEVÍME

Kreativní duše. Umělecká duše. Talent. Asi si říkáte, že s tímhle se člověk musí narodit, musí bejt ten vyvolenej...jinej než ostatní. A že zrovna vás se tohle netýká, protože vy jím nejste. Tečka. Možná nejste, ale víte co? Můžete být! Všichni totiž můžem.


Teprve teď, když jsem v Praze a bohužel/bohudík jsem se na chvilku stala součástí toho denního koloběhu, kdy jste do šesti do večera zavřený v kanceláři jako ptáček v kleci a vaše dny tak občas splývaj do jedný velký šmouhy, to pociťuju. Pociťuju, jak moc je důležitý mít čas. Čas na přemýšlení, tvoření a čas na sebe samého. A co je ještě důležitější - umět ten čas správně využít. A nemyslete si, ani já svůj čas nevyužívám pořád stoprocentně efektivně. Občas prostě všichni ulítnem a jsme busy being busy. Taky jsem schopná se zaseknout na instagramu a čučet na ostatní, místo toho, abych dělala resty a opravdovou práci nebo se věnovala sobě, aby pak ostatní mohli čučet na mě. Chacha. Ono je přijatelný tohle dělat jednou za čas, kdy si fakt potřebujete dát voraz a chcete uniknout z reálnýho světa...ale když to děláte denně a neustále máte potřebu být online, přicházíte tím o klíčový myšlenky, o svůj osobní rozvoj a taky o velkou dávku kreativity. Ty nejlepší chvilky dne vám utíkají mezi prsty. Super nakopávač je aplikace "Moment". Ta vám změří, kolik času denně strávíte na telefonu. Člověk si to stáhne čistě jen ze zvědavosti, ale když na počítadle na konci dne spatří to děsivý číslo - 4 hodiny....zhrozí se a začne uvažovat. O tom, co všechno mohl za ty promrhaný 4 hodiny stihnout....



Jak kreativci přicházejí o kreativitu...

Proti práci samotný nemám ani ťuk, jen ta pracovní doba je...ehm...na moje poměry trochu ulítlá. Nechápu, proč se všichni ti důležití pánové s kufříkem v ruce nepřidaj do 5am clubu. Přidáte se prosím? Pak by se totiž všechny konference a jednání mohly konat už v sedm ráno a ve tři odpoledne by tím pádem všichni mohli vyletět z klece na svobodu a na čerstvej vzduch. Easy! :) Ale vrátím se k původní myšlence. Tak, jak jsem ze Srí-Lanky přijela nabuzená, svěží, kreativitou překypující a nápady chrlící, teď mi přijde, jak kdyby mi jakýsi drzý šotek vlezl do hlavy a složku se štítkem "kreativita" hodil celou do koše se slovy: "Neboj, tohle teď nějakou dobu vůbec nebudeš potřebovat". Ono všechno je to vlastně jen o tom, umět se zastavit a tu kreativitu v sobě rozvinout. Nechat ji vyplavat na povrch. Pak už stačí jen zjistit, kdy jste nejvíc kreativní a co vám pomáhá v sobě objevit tvůrčí osobnost a máte tak z poloviny vyhráno.

.....a zase jí objevují

 V dnešním světě lesklých hraček, co jsou pomalu chytřejší než my sami, je vlastně destrukce považována za naprosto běžnou věc. Je to součást našeho každodenního života a my ji přímo vyhledáváme. Ráno v tramvaji, když jedu do práce, se mi pokaždý naskytne docela smutnej pohled. Místo toho, aby lidi využili čas v MHD pro sebe (protože vím, že to občas bývá jediná část dne, kdy je člověk sám a nic ho nerozptyluje), civí do telefonů a jsou pohlceni virtuálním světem. A naopak mě potěší pohled na člověka, co svírá v dlaních knížku nebo čtečku a to jediné, čím je pohlcen je jeho vlastní fantazie. Já vím, ne všichni jsou knihomolové a literární fanatici. Ale není to škoda tyhle chvíle úplně zabít? Já když nemám čtecí náladu ani náladu na písničky, poslouchám podcasty. Nastahuju si třeba tři 10ti minutový "Mastery session" od Robina a nechám se po ránu koučovat. Dodává mi to energii, motivaci, když jí nejvíc potřebuju a můj den se pak odvíjí úplně jinak. U toho si zapisuju, přemejšlím...a okolní svět pro mě přestává existovat. A to jsou právě ty momenty, kdy v sobě rozvíjím toho kreativního dravce a mám chuť tvořit a vymýšlet. A vy můžete taky. Zkuste se nad tím zamyslet. Kdy vás napadají ty nejlepší nápady? Ve sprše? Před spaním? Po cvičení? Na procházce? Ať už je to kdekoliv, předpokládám, že většinou jste někde v klidu, tichu a bez působení vnějších vlivů. Zkuste přijít na to vaše osobní místo, vyhrazené těm nejlepším myšlenkám a pak se do něj pravidelně vracejte. Vypněte telefon, notebook, tablet, cokoliv, co by vás mohlo rušit a buďte jen vy a vaše nejhlubší já. Myslím, že sami budete zírat, co ve vás je.


Další skvělá věc, která je schopná vyvolat přímo explozi kreativity, je cestování. Proč? Když cestujeme, naše mysl se otevírá jako květ. Změna prostředí, podnebí, lidí, jídla a zvyků působí jako elixír. Elixír, díky kterému naše mysl kvete a my svět najednou vidíme úplně jinak. A je úplně jedno, jestli se jedná o třídenní výlet do Říma nebo o roční pobyt v cizině. Já sama můžu potvrdit, že to není jen další motivační žvatlání, ale osvědčený fakt. Na Srí-Lance jsem sypala nápady z rukávu a připadala jsem si v tomhle směru nevyčerpatelná. Denně jsem narazila na něco, co mě inspirovalo, poznamenalo nebo dodalo mému myšlení úplně nový rozměr. Když je člověk daleko, hodně daleko od rodiny, od přátel, od každodenních starostí a povinností, zjistí, že se v něm ukrývá něco víc. Víc potenciálu, víc kreativity, víc odvahy... víc všeho. A je strašná škoda, že jsou lidi, kteří tohle nikdy nezjistí, protože jsou přesvědčeni, že to v sobě nemají. Žijí v přesvědčení, že jim je dáno do vínku, aby jen celý život tiše přihlíželi, zatímco ostatní tvoří. V domnění, že na vyrábění, kreslení nebo na zpěv člověk potřebuje talent. Nepotřebuje. I za tím nejlepším malířem se totiž ukrývají dny, měsíce a roky tréninku a vytrvalosti a nekonečné objevování potenciálu. Proto mi slibte, že s tím objevování začnete. Cestujte, poznávejte se, najděte si svoje místečko a aktivitu, při které se proměníte v chodící kreativitu...a nechte, aby váš skrytý potenciál konečně promluvil. Protože já věřím, že ho máte...máme ho totiž všichni, jen o tom nevíme <3

Saturday, 11 March 2017

MILUJU JI A VŽDYCKY BUDU MILOVAT

Byla to láska. Ne na první pohled, jak už to při kratších cestách bývá zvykem. Tahle láska byla jiná. Potřebovala čas a hlubší poznání. Když jsme vyšli z letiště, při prvním vkročení na ceylonskou půdu jsme rozhodně nepocítili nic ve smyslu ,,Fííha, tak tady to milujem". Bylo nám šílený vedro, všude pobíhali toulaví a nemocní psi a my se marně snažili najít cestu ven a sehnat ucházející odvoz do guesthousu. 

Doteď si vybavuju ten pocit. Bylo mi divně, ale tak nehezky divně. 

Při jízdě v tuk-tuku s neschopným a anglicky nemluvícím chlapíkem, jenž nás nakonec se vší drzostí obral o 4 000 rupií, se ten pocit ještě víc stupňoval. Teď se tomu samozřejmě smějeme. No, smějeme se tedy hlavně naší nevědomosti a hlouposti. Chybama se člověk učí, no ne? Divnej pocit se ale naštěstí stupňoval poprvé a naposled. A potom? Potom už se den ode dne stupňovala jen láska. Ke všemu. K místním lidem, k přírodě, ke zvykům a tradicím, k náboženství...a samozřejmě taky k jídlu Pokud to čte David, tak se teď určitě ježí a myslí si něco ve smyslu: "Mluv za sebe joo". Říct jen jeden důvod, proč jsem se do Srí-Lanky vlastně zamilovala, to by byl asi hodně obtížnej challenge. Když se zeptáte cizince, proč má rád čechy, s největší pravděpodobností vám s upřímnou závistí řekne: "Protože je tam levno a máte tam pěkný holky a dobrý pivo". Nebo alespoň od valné většiny se vám dostane podobné odpovědi. Ten zbytek si možná dá tu práci a ocení alespoň architekturu či malebnost pražských zákoutí. Já bych svojí odpovědi mohla věnovat rovnou celou knihu. A možná dvoudílnou. Prozatím vám ale musí stačit shrnutí, ve kterém vám prozradím, čím mě země čajů a slonů tolik okouzlila a proč...

LIDÉ A JEJICH NEUTUCHAJÍCÍ POHOSTINNOST

Když vám řeknu, že nikde jinde na světě jsem nepotkala milejší, skromnější, hodnější a pohostinnější lidi, nepřeháním. Začalo to naší první host-family, kde jsem teprve opravdu poznala pravý význam spojení "být dobrý člověk". Satchi byl až extrémně dobrý člověk. Nechtěl brát, chtěl jenom dávat. Měl srdce na dlani, dobrou duši a ve všech situacích působil jako nebeské stvoření. Jako anděl, co právě teď sestoupil z nebe. Vždy naprosto klidný a vyrovnaný. V situacích, kdy já už bych vyletěla jak čertík z krabičky, si on stále zachovával svou mírumilovnou povahu a já nechápala, jak to dělá. Několikrát jsme se ho s Davidem zeptali, jestli je takovej pořád a jestli se vůbec někdy zlobí nebo na někoho řve. Prý to umí, ale nemá důvod to dělat.. :D Fair enough. Celá jeho rodina byla úžasná a díky nemůžou vyjádřit, jak moc si vážíme všeho, co pro nás udělali. Po nějaké době jsem si říkala, že máme na ty lidi asi fakt štěstí. A věřte nebo ne, my žádný štěstí vlastně neměli. Oni totiž na Srí-Lance jsou takoví všichni. Vesměs.








Kamkoliv se vydáte, lidé se na vás usmívají, nebo vám úsměv alespoň oplácejí, sami od sebe se s vámi baví a vy během pár minut vycítíte, že je opravdu zajímáte. Že to není jen maska a zdvořilost, jako třeba v Anglii. Nemůže se vám ani stát, že byste se ztratili nebo nevěděli kudy kam. Na každém rohu se vás někdo ptá, kam jdete, na "busáku" se vás okamžitě ujmou 3 lidi nezávisle na sobě a už už vás správně nasměrují. Vždycky máte jistotu, že vám někdo pomůže. Bez jakéhokoliv zpětného očekávání. Prostě proto, že chce. A to je na tom asi to nejkrásnější. Jejich mentalita je neuvěřitelná. Je jednoduchá (nerada bych ale házela všechny do jednoho pytle), což se ve spoustě věcech projevuje a oni si třeba mnohdy úplně zbytečně ztěžují život. Ovšem vysvětlování něčeho, na co jsme my, evropani, zvyklí, to nepřichází v úvahu.

  Oni jsou šťastní a spokojení, tak proč jim to štěstí brát. 

No a co, že tráva se nemusí 3 hodiny vášnivě vytrhávat rukama a že zahradní nůžky by možná udělaly mnohem lepší službu. No a co, že do krámu jezdím postupně, podle toho, co mi zrovna dojde, i když bych si mohl usnadnit život nákupním seznamem a nakoupit všechno najednou. Já jsem ale šťastnej!

POKUD SE NĚKDY DÁM NA NĚJAKÉ NÁBOŽENSTVÍ, BUDE TO BUDDHISMUS

Každý den, když se probudím, kouká tam na mě. Pozoruje moje každodenní nálady, rozpoložení, zvedá koutky nebo koulí očima (nebo si to alespoň myslím) při mých rozhodnutích a bedlivě dává pozor, jestli nekradu nebo nelžu. A jestli praktikuju alespoň některé z jeho učení. A kdo? No přeci Buddha. Má meruňkovou barvu a i když je maličkej, ukrývaj se v něm velký věci. A hlavně...velký vzpomínky. Byla to vlastně první věc, kterou jsem se rozhodla přivést si domů jako suvenýr. Když jsme přiletěli na Srí-Lanku, o Buddhismu jsem věděla jen tak namátkově. Většinu věcí nám odtajnila naše první host-family a já tím začala být fascinovaná. Připadalo mi, že tohle náboženství je jiný než všechny ostatní. Nenutí vás denně se modlit a je čistě na vás, zda každý den s respektem dáváte Buddhovi květiny a uctíváte jeho památku. Ale samozřejmě je také spousta pravidel, které byste dodržovat měli.

Ashani nás do těch pěti hlavních zasvětila:


  1. Nezabíjet a nezraňovat živé bytosti, včetně zvířat. Naše otázka zněla: ,,A když omylem zabijete komára, počítá se to do vaší budoucí karmy?" :D Prý ne. Když to člověk dělá uvědoměle, tak ano. Ajaj. Já bych v příštím životě byla komárem...
  2. Nekrást. Jednoho dne nám děti snědly pytel arašídů a cornflaků a my si z nich pak utahovali, že Buddha to viděl a že ho zklamali.. :D Brali to naše pošťuchování sportovně a hlavně - bylo to přeci "omylem"!
  3. Zdržet se nesprávného sexuálního chování.
  4. Nelhat a nepomlouvat.
  5. Žádné drogy, alkohol ani jiné omamné látky. Betel povolen!

Buddhistická místa často působí poněkud vydřidušsky. Nejen, že se po vás, jakožto turisty, dožadují abnormálně vysokého vstupného, zkouší z vás i potom vyrejžovat všechno, co se dá.  ,,Ne, boty si nemůžete nechat jinde, než tady u nás v úschovně. Cena? Ta je čistě na Vás. Dejte, kolik uznáte za vhodný". A tak dáte, kolik uznáte za vhodný a následně jste vyhozený s kupou sprostejch nadávek v zádech, který slyšíte ještě na kilometr daleko. No a při zdolávání schodů k Velkýmu Buddhovi se ani nenadějete a už už vám místní babička polejvá nohy vodou, aniž byste jí stihli vysvětlit, že to je asi tak to poslední, co zrovna potřebujete. A běda, jak za ty umytý a svěží nohy nezaplatíš. To si mě nepřej. Teď si možná myslíte, že jsme bezcitný sobecký mrchy, jenže...představte si turistu, co tu stráví týden, maximálně 14 dnů a během toho přispívá všem na všechno, rozlítostní se nad každým žebrákem a za 14 dní pravděpodobně nabyde pocitu, že zemi spasil. A pak si vemte 2 lowcosťácký dobrovolníky, co tu stráví 3 měsíce a pomáhají, jen trochu jinak. Když si představím, že bychom po celou dobu každýmu dávali dýška, všem na ulici pomáhali, na tu mizinu bychom se pak nejspíš dostali my sami. Ráda pomůžu. Ale mnohem radši pomůžu slepému člověku, co ve vlaku překrásně hraje na flétnu, než žebrající paní na nádraží, co se neodbytně sápe po vaší peněžence.. 

JSEM ROZMANITÁ, KRÁSNÁ A MÁM CO NABÍDNOUT

Víte, co se mi na Srí-Lance tolik líbí? Ta její pestrost, rozmanitost a neokoukatelnost. Je libo deštnej prales? Vodopády? Bílou písečnou pláž jako z pohádky? Divoký vlny na surfování? Delfíny? Velryby? Želví miminka? Mrakodrapy, fancy podniky a nákupní střediska? Jeden den umíráte vedrem na rozpáleným písku a ten další nazouváte pohorky, oblíkáte větrovku a vyrážíte do hor. Každý si tu najde to svoje. Pláže tu sice nejsou tak katalogové, jako ty na Zanzibaru, ale to jim na kráse neubírá. Neviděla jsem na Srí-Lance ošklivou pláž. Fakt ne. Všechny jsou něčím krásný a výjimečný a každá má co nabídnout...










TADY JSI V BEZPEČÍ

Srí-Lanka je docela mírumilovná země. Všechno, krom dopravy, působí nevinně, klidně a neuspěchaně. Úsměv sem, úsměv tam, nic není problém, všichni jsme rodina. Občas jim to žerete víc, občas míň, ale pořád máte pocit, že jste v bezpečí. Krade se asi všude, napadnout vás může taky kdokoliv, kdekoliv, ale tady máte pocit, že to riziko je mnohem nižší. Kriminalita tady samozřejmě je, jen se o ní možná tolik nepíše a z médií to na vás na každým rohu nečíhá. A každej místní vám řekne, že Srí-Lanka je děsně "peaceful country", takže něco na tom asi bude.. :)

A TO NEJLEPŠÍ NA KONEC... JÍDLO!

V téhle pasáži budu mluvit jen za sebe, protože jestli je něco, co Davida moc nenadchlo, tak je to právě jídlo. Já si ho zamilovala. Sri-lankan curry můžete jíst na milion způsobů, od ryb, masa..po zeleninu, luštěniny nebo třeba mango. Na co se ale vždycky můžete spolehnout je: čerstvost, pikantnost a pestrost. Některý jídla pálí míň, některý zase tolik, že ani litry vody nepomůžou a vy tak připomínáte rozzuřenýho draka, co se každou chvíli chystá plivat oheň. Jedinou nevýhodou je, že i když se totálně přežerete a praská vám knoflík u kalhot, za hodinu máte zase hlad. Nejvíc jsme si oblíbili Kottu Rotti , což se dá přirovnat k nasekanejm, trošku tvrdším těstovinám se zeleninou a vajíčkem, které si polijete sosíkem z kuřete, posypete chilli a tadáá...chutný a vděčný jídlo je na světě! A o coconut rotti ani nemluvím. Křupavé placičky připomínající lívance, uplácané z kokosu, mouky a vody. Ostatní druhy Rotti jsou jedním z těch nejjednoduších a méně nutričních jídel, ale svůj účel zřejmě dokonale plní. Místní kuchyně není žádná věda a Srí-Lančani sází na jednoduchost a převážně domácí ingredience. Hlavním pravidlo zní: Musí to pálit! 




Naše bezvadná závěrečná véča <3


A mohla bych tu být do alelůja. Je rozdíl v nějaké zemi jen dovolenkovat a nebo v ní pobývat 3 měsíce. I tak jsem si jistá, že takovouhle lásku jsem k žádný jiný zemi nikdy nepocítila. Byla jsem měsíc na Kypru a nadchnul mě. Ale ne natolik. Zalíbili se mi spíš místa a pláže, než samotní lidé a jejich způsob života. Zanzibar mě okouzlil, protože to je přesně to pohádkový místo, který znáte jen z katalogů a spořičů obrazovek a stačí vám vidět ho jednou za život. Srí-Lanka mě dostala do kolen. Přiznávám. Splňuje vlastně tak trochu všechny aspekty mýho vysněnýho místa. A jo, kolikrát jsem za ty 3 měsíce byla přesvědčená, že to je TO MÍSTO, kde chci žít. Spřádali jsme s Davidem plány a koukali jsme po nemovitostech jak praštěný. Je ale ještě jedna věc, za kterou jsem jí vděčná. Ukázala mi, že vlastně vůbec nezáleží na tom, kde jste. Záleží na tom s kým jste, co děláte a jak se cítíte. I sebenádhernější místo se jednou okouká. A pokud vám někdo nebo něco chybí...a to něco je nedílnou součástí vašeho života, ani teplo, ani pláž u nosu vám to nenahradí. I když zezačátku si třeba můžete myslet, že je to jinak.

Mějte se nádherně, doufám, že tohle shrnutí vás k navštívení týhle krásný země navábilo ještě víc a brzy se zase vidíme u dalšího článku :* Já se teď na měsíc stěhuju do Prahy, takže všichni, co jste z Prahy a víme, že se chceme sejít, máme super příležitost! <3