Saturday, 22 April 2017

VŠICHNI JI MÁME V SOBĚ, JEN O TOM NEVÍME

Kreativní duše. Umělecká duše. Talent. Asi si říkáte, že s tímhle se člověk musí narodit, musí bejt ten vyvolenej...jinej než ostatní. A že zrovna vás se tohle netýká, protože vy jím nejste. Tečka. Možná nejste, ale víte co? Můžete být! Všichni totiž můžem.


Teprve teď, když jsem v Praze a bohužel/bohudík jsem se na chvilku stala součástí toho denního koloběhu, kdy jste do šesti do večera zavřený v kanceláři jako ptáček v kleci a vaše dny tak občas splývaj do jedný velký šmouhy, to pociťuju. Pociťuju, jak moc je důležitý mít čas. Čas na přemýšlení, tvoření a čas na sebe samého. A co je ještě důležitější - umět ten čas správně využít. A nemyslete si, ani já svůj čas nevyužívám pořád stoprocentně efektivně. Občas prostě všichni ulítnem a jsme busy being busy. Taky jsem schopná se zaseknout na instagramu a čučet na ostatní, místo toho, abych dělala resty a opravdovou práci nebo se věnovala sobě, aby pak ostatní mohli čučet na mě. Chacha. Ono je přijatelný tohle dělat jednou za čas, kdy si fakt potřebujete dát voraz a chcete uniknout z reálnýho světa...ale když to děláte denně a neustále máte potřebu být online, přicházíte tím o klíčový myšlenky, o svůj osobní rozvoj a taky o velkou dávku kreativity. Ty nejlepší chvilky dne vám utíkají mezi prsty. Super nakopávač je aplikace "Moment". Ta vám změří, kolik času denně strávíte na telefonu. Člověk si to stáhne čistě jen ze zvědavosti, ale když na počítadle na konci dne spatří to děsivý číslo - 4 hodiny....zhrozí se a začne uvažovat. O tom, co všechno mohl za ty promrhaný 4 hodiny stihnout....



Jak kreativci přicházejí o kreativitu...

Proti práci samotný nemám ani ťuk, jen ta pracovní doba je...ehm...na moje poměry trochu ulítlá. Nechápu, proč se všichni ti důležití pánové s kufříkem v ruce nepřidaj do 5am clubu. Přidáte se prosím? Pak by se totiž všechny konference a jednání mohly konat už v sedm ráno a ve tři odpoledne by tím pádem všichni mohli vyletět z klece na svobodu a na čerstvej vzduch. Easy! :) Ale vrátím se k původní myšlence. Tak, jak jsem ze Srí-Lanky přijela nabuzená, svěží, kreativitou překypující a nápady chrlící, teď mi přijde, jak kdyby mi jakýsi drzý šotek vlezl do hlavy a složku se štítkem "kreativita" hodil celou do koše se slovy: "Neboj, tohle teď nějakou dobu vůbec nebudeš potřebovat". Ono všechno je to vlastně jen o tom, umět se zastavit a tu kreativitu v sobě rozvinout. Nechat ji vyplavat na povrch. Pak už stačí jen zjistit, kdy jste nejvíc kreativní a co vám pomáhá v sobě objevit tvůrčí osobnost a máte tak z poloviny vyhráno.

.....a zase jí objevují

 V dnešním světě lesklých hraček, co jsou pomalu chytřejší než my sami, je vlastně destrukce považována za naprosto běžnou věc. Je to součást našeho každodenního života a my ji přímo vyhledáváme. Ráno v tramvaji, když jedu do práce, se mi pokaždý naskytne docela smutnej pohled. Místo toho, aby lidi využili čas v MHD pro sebe (protože vím, že to občas bývá jediná část dne, kdy je člověk sám a nic ho nerozptyluje), civí do telefonů a jsou pohlceni virtuálním světem. A naopak mě potěší pohled na člověka, co svírá v dlaních knížku nebo čtečku a to jediné, čím je pohlcen je jeho vlastní fantazie. Já vím, ne všichni jsou knihomolové a literární fanatici. Ale není to škoda tyhle chvíle úplně zabít? Já když nemám čtecí náladu ani náladu na písničky, poslouchám podcasty. Nastahuju si třeba tři 10ti minutový "Mastery session" od Robina a nechám se po ránu koučovat. Dodává mi to energii, motivaci, když jí nejvíc potřebuju a můj den se pak odvíjí úplně jinak. U toho si zapisuju, přemejšlím...a okolní svět pro mě přestává existovat. A to jsou právě ty momenty, kdy v sobě rozvíjím toho kreativního dravce a mám chuť tvořit a vymýšlet. A vy můžete taky. Zkuste se nad tím zamyslet. Kdy vás napadají ty nejlepší nápady? Ve sprše? Před spaním? Po cvičení? Na procházce? Ať už je to kdekoliv, předpokládám, že většinou jste někde v klidu, tichu a bez působení vnějších vlivů. Zkuste přijít na to vaše osobní místo, vyhrazené těm nejlepším myšlenkám a pak se do něj pravidelně vracejte. Vypněte telefon, notebook, tablet, cokoliv, co by vás mohlo rušit a buďte jen vy a vaše nejhlubší já. Myslím, že sami budete zírat, co ve vás je.


Další skvělá věc, která je schopná vyvolat přímo explozi kreativity, je cestování. Proč? Když cestujeme, naše mysl se otevírá jako květ. Změna prostředí, podnebí, lidí, jídla a zvyků působí jako elixír. Elixír, díky kterému naše mysl kvete a my svět najednou vidíme úplně jinak. A je úplně jedno, jestli se jedná o třídenní výlet do Říma nebo o roční pobyt v cizině. Já sama můžu potvrdit, že to není jen další motivační žvatlání, ale osvědčený fakt. Na Srí-Lance jsem sypala nápady z rukávu a připadala jsem si v tomhle směru nevyčerpatelná. Denně jsem narazila na něco, co mě inspirovalo, poznamenalo nebo dodalo mému myšlení úplně nový rozměr. Když je člověk daleko, hodně daleko od rodiny, od přátel, od každodenních starostí a povinností, zjistí, že se v něm ukrývá něco víc. Víc potenciálu, víc kreativity, víc odvahy... víc všeho. A je strašná škoda, že jsou lidi, kteří tohle nikdy nezjistí, protože jsou přesvědčeni, že to v sobě nemají. Žijí v přesvědčení, že jim je dáno do vínku, aby jen celý život tiše přihlíželi, zatímco ostatní tvoří. V domnění, že na vyrábění, kreslení nebo na zpěv člověk potřebuje talent. Nepotřebuje. I za tím nejlepším malířem se totiž ukrývají dny, měsíce a roky tréninku a vytrvalosti a nekonečné objevování potenciálu. Proto mi slibte, že s tím objevování začnete. Cestujte, poznávejte se, najděte si svoje místečko a aktivitu, při které se proměníte v chodící kreativitu...a nechte, aby váš skrytý potenciál konečně promluvil. Protože já věřím, že ho máte...máme ho totiž všichni, jen o tom nevíme <3

Saturday, 11 March 2017

MILUJU JI A VŽDYCKY BUDU MILOVAT

Byla to láska. Ne na první pohled, jak už to při kratších cestách bývá zvykem. Tahle láska byla jiná. Potřebovala čas a hlubší poznání. Když jsme vyšli z letiště, při prvním vkročení na ceylonskou půdu jsme rozhodně nepocítili nic ve smyslu ,,Fííha, tak tady to milujem". Bylo nám šílený vedro, všude pobíhali toulaví a nemocní psi a my se marně snažili najít cestu ven a sehnat ucházející odvoz do guesthousu. 

Doteď si vybavuju ten pocit. Bylo mi divně, ale tak nehezky divně. 

Při jízdě v tuk-tuku s neschopným a anglicky nemluvícím chlapíkem, jenž nás nakonec se vší drzostí obral o 4 000 rupií, se ten pocit ještě víc stupňoval. Teď se tomu samozřejmě smějeme. No, smějeme se tedy hlavně naší nevědomosti a hlouposti. Chybama se člověk učí, no ne? Divnej pocit se ale naštěstí stupňoval poprvé a naposled. A potom? Potom už se den ode dne stupňovala jen láska. Ke všemu. K místním lidem, k přírodě, ke zvykům a tradicím, k náboženství...a samozřejmě taky k jídlu Pokud to čte David, tak se teď určitě ježí a myslí si něco ve smyslu: "Mluv za sebe joo". Říct jen jeden důvod, proč jsem se do Srí-Lanky vlastně zamilovala, to by byl asi hodně obtížnej challenge. Když se zeptáte cizince, proč má rád čechy, s největší pravděpodobností vám s upřímnou závistí řekne: "Protože je tam levno a máte tam pěkný holky a dobrý pivo". Nebo alespoň od valné většiny se vám dostane podobné odpovědi. Ten zbytek si možná dá tu práci a ocení alespoň architekturu či malebnost pražských zákoutí. Já bych svojí odpovědi mohla věnovat rovnou celou knihu. A možná dvoudílnou. Prozatím vám ale musí stačit shrnutí, ve kterém vám prozradím, čím mě země čajů a slonů tolik okouzlila a proč...

LIDÉ A JEJICH NEUTUCHAJÍCÍ POHOSTINNOST

Když vám řeknu, že nikde jinde na světě jsem nepotkala milejší, skromnější, hodnější a pohostinnější lidi, nepřeháním. Začalo to naší první host-family, kde jsem teprve opravdu poznala pravý význam spojení "být dobrý člověk". Satchi byl až extrémně dobrý člověk. Nechtěl brát, chtěl jenom dávat. Měl srdce na dlani, dobrou duši a ve všech situacích působil jako nebeské stvoření. Jako anděl, co právě teď sestoupil z nebe. Vždy naprosto klidný a vyrovnaný. V situacích, kdy já už bych vyletěla jak čertík z krabičky, si on stále zachovával svou mírumilovnou povahu a já nechápala, jak to dělá. Několikrát jsme se ho s Davidem zeptali, jestli je takovej pořád a jestli se vůbec někdy zlobí nebo na někoho řve. Prý to umí, ale nemá důvod to dělat.. :D Fair enough. Celá jeho rodina byla úžasná a díky nemůžou vyjádřit, jak moc si vážíme všeho, co pro nás udělali. Po nějaké době jsem si říkala, že máme na ty lidi asi fakt štěstí. A věřte nebo ne, my žádný štěstí vlastně neměli. Oni totiž na Srí-Lance jsou takoví všichni. Vesměs.








Kamkoliv se vydáte, lidé se na vás usmívají, nebo vám úsměv alespoň oplácejí, sami od sebe se s vámi baví a vy během pár minut vycítíte, že je opravdu zajímáte. Že to není jen maska a zdvořilost, jako třeba v Anglii. Nemůže se vám ani stát, že byste se ztratili nebo nevěděli kudy kam. Na každém rohu se vás někdo ptá, kam jdete, na "busáku" se vás okamžitě ujmou 3 lidi nezávisle na sobě a už už vás správně nasměrují. Vždycky máte jistotu, že vám někdo pomůže. Bez jakéhokoliv zpětného očekávání. Prostě proto, že chce. A to je na tom asi to nejkrásnější. Jejich mentalita je neuvěřitelná. Je jednoduchá (nerada bych ale házela všechny do jednoho pytle), což se ve spoustě věcech projevuje a oni si třeba mnohdy úplně zbytečně ztěžují život. Ovšem vysvětlování něčeho, na co jsme my, evropani, zvyklí, to nepřichází v úvahu.

  Oni jsou šťastní a spokojení, tak proč jim to štěstí brát. 

No a co, že tráva se nemusí 3 hodiny vášnivě vytrhávat rukama a že zahradní nůžky by možná udělaly mnohem lepší službu. No a co, že do krámu jezdím postupně, podle toho, co mi zrovna dojde, i když bych si mohl usnadnit život nákupním seznamem a nakoupit všechno najednou. Já jsem ale šťastnej!

POKUD SE NĚKDY DÁM NA NĚJAKÉ NÁBOŽENSTVÍ, BUDE TO BUDDHISMUS

Každý den, když se probudím, kouká tam na mě. Pozoruje moje každodenní nálady, rozpoložení, zvedá koutky nebo koulí očima (nebo si to alespoň myslím) při mých rozhodnutích a bedlivě dává pozor, jestli nekradu nebo nelžu. A jestli praktikuju alespoň některé z jeho učení. A kdo? No přeci Buddha. Má meruňkovou barvu a i když je maličkej, ukrývaj se v něm velký věci. A hlavně...velký vzpomínky. Byla to vlastně první věc, kterou jsem se rozhodla přivést si domů jako suvenýr. Když jsme přiletěli na Srí-Lanku, o Buddhismu jsem věděla jen tak namátkově. Většinu věcí nám odtajnila naše první host-family a já tím začala být fascinovaná. Připadalo mi, že tohle náboženství je jiný než všechny ostatní. Nenutí vás denně se modlit a je čistě na vás, zda každý den s respektem dáváte Buddhovi květiny a uctíváte jeho památku. Ale samozřejmě je také spousta pravidel, které byste dodržovat měli.

Ashani nás do těch pěti hlavních zasvětila:


  1. Nezabíjet a nezraňovat živé bytosti, včetně zvířat. Naše otázka zněla: ,,A když omylem zabijete komára, počítá se to do vaší budoucí karmy?" :D Prý ne. Když to člověk dělá uvědoměle, tak ano. Ajaj. Já bych v příštím životě byla komárem...
  2. Nekrást. Jednoho dne nám děti snědly pytel arašídů a cornflaků a my si z nich pak utahovali, že Buddha to viděl a že ho zklamali.. :D Brali to naše pošťuchování sportovně a hlavně - bylo to přeci "omylem"!
  3. Zdržet se nesprávného sexuálního chování.
  4. Nelhat a nepomlouvat.
  5. Žádné drogy, alkohol ani jiné omamné látky. Betel povolen!

Buddhistická místa často působí poněkud vydřidušsky. Nejen, že se po vás, jakožto turisty, dožadují abnormálně vysokého vstupného, zkouší z vás i potom vyrejžovat všechno, co se dá.  ,,Ne, boty si nemůžete nechat jinde, než tady u nás v úschovně. Cena? Ta je čistě na Vás. Dejte, kolik uznáte za vhodný". A tak dáte, kolik uznáte za vhodný a následně jste vyhozený s kupou sprostejch nadávek v zádech, který slyšíte ještě na kilometr daleko. No a při zdolávání schodů k Velkýmu Buddhovi se ani nenadějete a už už vám místní babička polejvá nohy vodou, aniž byste jí stihli vysvětlit, že to je asi tak to poslední, co zrovna potřebujete. A běda, jak za ty umytý a svěží nohy nezaplatíš. To si mě nepřej. Teď si možná myslíte, že jsme bezcitný sobecký mrchy, jenže...představte si turistu, co tu stráví týden, maximálně 14 dnů a během toho přispívá všem na všechno, rozlítostní se nad každým žebrákem a za 14 dní pravděpodobně nabyde pocitu, že zemi spasil. A pak si vemte 2 lowcosťácký dobrovolníky, co tu stráví 3 měsíce a pomáhají, jen trochu jinak. Když si představím, že bychom po celou dobu každýmu dávali dýška, všem na ulici pomáhali, na tu mizinu bychom se pak nejspíš dostali my sami. Ráda pomůžu. Ale mnohem radši pomůžu slepému člověku, co ve vlaku překrásně hraje na flétnu, než žebrající paní na nádraží, co se neodbytně sápe po vaší peněžence.. 

JSEM ROZMANITÁ, KRÁSNÁ A MÁM CO NABÍDNOUT

Víte, co se mi na Srí-Lance tolik líbí? Ta její pestrost, rozmanitost a neokoukatelnost. Je libo deštnej prales? Vodopády? Bílou písečnou pláž jako z pohádky? Divoký vlny na surfování? Delfíny? Velryby? Želví miminka? Mrakodrapy, fancy podniky a nákupní střediska? Jeden den umíráte vedrem na rozpáleným písku a ten další nazouváte pohorky, oblíkáte větrovku a vyrážíte do hor. Každý si tu najde to svoje. Pláže tu sice nejsou tak katalogové, jako ty na Zanzibaru, ale to jim na kráse neubírá. Neviděla jsem na Srí-Lance ošklivou pláž. Fakt ne. Všechny jsou něčím krásný a výjimečný a každá má co nabídnout...










TADY JSI V BEZPEČÍ

Srí-Lanka je docela mírumilovná země. Všechno, krom dopravy, působí nevinně, klidně a neuspěchaně. Úsměv sem, úsměv tam, nic není problém, všichni jsme rodina. Občas jim to žerete víc, občas míň, ale pořád máte pocit, že jste v bezpečí. Krade se asi všude, napadnout vás může taky kdokoliv, kdekoliv, ale tady máte pocit, že to riziko je mnohem nižší. Kriminalita tady samozřejmě je, jen se o ní možná tolik nepíše a z médií to na vás na každým rohu nečíhá. A každej místní vám řekne, že Srí-Lanka je děsně "peaceful country", takže něco na tom asi bude.. :)

A TO NEJLEPŠÍ NA KONEC... JÍDLO!

V téhle pasáži budu mluvit jen za sebe, protože jestli je něco, co Davida moc nenadchlo, tak je to právě jídlo. Já si ho zamilovala. Sri-lankan curry můžete jíst na milion způsobů, od ryb, masa..po zeleninu, luštěniny nebo třeba mango. Na co se ale vždycky můžete spolehnout je: čerstvost, pikantnost a pestrost. Některý jídla pálí míň, některý zase tolik, že ani litry vody nepomůžou a vy tak připomínáte rozzuřenýho draka, co se každou chvíli chystá plivat oheň. Jedinou nevýhodou je, že i když se totálně přežerete a praská vám knoflík u kalhot, za hodinu máte zase hlad. Nejvíc jsme si oblíbili Kottu Rotti , což se dá přirovnat k nasekanejm, trošku tvrdším těstovinám se zeleninou a vajíčkem, které si polijete sosíkem z kuřete, posypete chilli a tadáá...chutný a vděčný jídlo je na světě! A o coconut rotti ani nemluvím. Křupavé placičky připomínající lívance, uplácané z kokosu, mouky a vody. Ostatní druhy Rotti jsou jedním z těch nejjednoduších a méně nutričních jídel, ale svůj účel zřejmě dokonale plní. Místní kuchyně není žádná věda a Srí-Lančani sází na jednoduchost a převážně domácí ingredience. Hlavním pravidlo zní: Musí to pálit! 




Naše bezvadná závěrečná véča <3


A mohla bych tu být do alelůja. Je rozdíl v nějaké zemi jen dovolenkovat a nebo v ní pobývat 3 měsíce. I tak jsem si jistá, že takovouhle lásku jsem k žádný jiný zemi nikdy nepocítila. Byla jsem měsíc na Kypru a nadchnul mě. Ale ne natolik. Zalíbili se mi spíš místa a pláže, než samotní lidé a jejich způsob života. Zanzibar mě okouzlil, protože to je přesně to pohádkový místo, který znáte jen z katalogů a spořičů obrazovek a stačí vám vidět ho jednou za život. Srí-Lanka mě dostala do kolen. Přiznávám. Splňuje vlastně tak trochu všechny aspekty mýho vysněnýho místa. A jo, kolikrát jsem za ty 3 měsíce byla přesvědčená, že to je TO MÍSTO, kde chci žít. Spřádali jsme s Davidem plány a koukali jsme po nemovitostech jak praštěný. Je ale ještě jedna věc, za kterou jsem jí vděčná. Ukázala mi, že vlastně vůbec nezáleží na tom, kde jste. Záleží na tom s kým jste, co děláte a jak se cítíte. I sebenádhernější místo se jednou okouká. A pokud vám někdo nebo něco chybí...a to něco je nedílnou součástí vašeho života, ani teplo, ani pláž u nosu vám to nenahradí. I když zezačátku si třeba můžete myslet, že je to jinak.

Mějte se nádherně, doufám, že tohle shrnutí vás k navštívení týhle krásný země navábilo ještě víc a brzy se zase vidíme u dalšího článku :* Já se teď na měsíc stěhuju do Prahy, takže všichni, co jste z Prahy a víme, že se chceme sejít, máme super příležitost! <3

Monday, 27 February 2017

SRÍ-LANKA: PROŽITO A PŘEŽITO

Možná vás zajímá, co všechno se dá vlastně za 3 měsíce dobrovolničení stihnout...no, upřímně? :) Je toho víc než jsem si myslela. Zažili a přežili jsme toho tolik, že takovou malou rekapitulaci celé cesty s radostí uvítám i já. Nebude to řazeno systematicky, ale prostě tak, jak mi to zrovna přijde na mysl a na srdce. Tak jdeme na to!


Během 3 měsíců na Srí-Lance jsem:

- dobrovolničila na čtyřech různých místech
- protestovala v Kolombu za ochranu životního prostředí
- se účastnila 5ti hodinového natáčení jakési parodie na vymítání ďábla
- natáčela pozvánku na již zmiňovaný protest - v sinhálštině!
- jedla rukama
- se naučila jíst rukama
- jedla rýži s chilli k snídani (rukama)
- udělala si kámoše na Maledivách (to se vždycky hodí, že jo)
- myla slona (a kdybych bývala tušila, co byl útulek zač, ještě u pokladny bych se otočila na patě) 
- jedla jídlo za 17 Kč
- pila famózní smoothie za 17 Kč
- pila ten nejsladší čaj (brrr)
- jedla to nejsladší ovoce
- viděla jak se pěstuje čaj
- viděla jak se sbírá čaj
- viděla jak se vyrábí čaj
- zažila tu nejbláznivější a zároveň nejúžasnější jízdu vlakem
- cvičila jógu na pláži při západu slunce
- zažila krásný Vánoce mimo domov s místní rodinou
- mazlila se s krokodýlím miminkem
- skončila v místní nemocnici, kde mi následně vyoperovávali 3 mušličky z nohy
- přečetla 2 knížky
- oblíbila si Srí-Lanský písničky
- učila se tradiční tanec (a nenaučila..)
- jedla žraločí polévku (nic, bez čeho by člověk nemohl žít)
- šnorchlovala s metr a půl velkou želvou
-  a pod hladinou moře potkala Dory a Nema (a pak pořád zpívala "měl bys plavaat")
- učila se surfovat a úspěšně sjela svoji první vlnu, yaaay!
- sáčkovala skořici
- učila jógu v místní škole
- byla šťastná
- 2x brečela (počítaj se slzy na krajíčku v letadle?!)
- ale víc se smála
- zažila táborák na pláži (s kytarou, zpěvem a úplňkěm!)
- měla přesně 100 štípanců od komára (nutno podotknout, že druhej den...)
- spala ve stanu
- spala na farmě
- viděla 2 hady, 3 slony, několik krokodýlů, obřího varana a milion opic
- naučila se vařit Dhal curry
- pila to nejlepší pivo
- poznala skvělý i méně skvělý lidi
- pila zázvorovej čaj u cizího chlapa v domě
- starala se o 2 guesthousy
- naučila se víc dávat a míň brát
- blbla jak malá na geniálním prkýnku jménem bodyboard
- žila na 120%
- učila místní děti angličtinu
- dělala chůvu osmiměsíčnímu miminku
- bydlela uprostřed džungle bez signálu, internetu a obchodů (a světě div se, já žiju)
- byla pohoršená třináctiletým lojzou, jenž na mě při józe vesele vystrčil svoje přirození (po tom, co jsem mu odmítla dát peníze...tak já nevim)
- přestala mít panickou hrůzu z pavouků
- přestala mít paranoiu z neznámejch a divnejch lidí a začala být víc přátelská a otevřená
- přestala se bát chodit v noci ven sama na záchod (jeden z důvodů, proč rozhodně vyrazit do světa jako dobrovolník!)
- dozvěděla se spoustu věcí o buddhismu (a pokud se jednou náhodou dám k nějakýmu náboženství, bude to buddhismus!) <3
- poprvé (a naposled, jelikož potom jsem mu chudákovi urvala kormidlo:D) jela na paddleboardu a zamilovala si to
- naučila se plést jeden z nejtěžších bavlnkových náramků
- zkusila místní drogu BETEL (ještě teď mám v puse tu šílenou pachuť)
- zažila Silvestrovskou párty na pláži s divokým tancem v písku
- plavala z pevniny na ostrov vzdálený asi kilák a něco (a nejvíc mě děsilo možný střetnutí se žralokem či jinou potvorou, kterou v takovou chvíli rozhodně potkat nechcete)
- dvakrát v guesthousu pekla hostům dort a dvakrát se nepovedl (první letěl do koše a druhej se záhadným způsobem prodal sraženej a napůl syrovej....)
- našla to "svoje místo" - kouzelný, magický, kreativní...takový to, v kterým vás napadaj ty nejlepší nápady a myšlenky
- objevila konečně toho svého mentora, životního učitele a osobního kouče zároveň...člověka, co je pro mě největší inspirací, osobností, chodící moudrostí a někým, ke komu vzhlížím s tím největším možným respektem a uznáním. Tak co, už víte? (Je to zároveň i spisovatel a určitě jste od něj minimálně 1 knížku četli. Je to fenomén. A nebojte, jednou vám o něm povím v samostatném článku.. )
- houpala se na pohádkový houpačce (takový tý, co visí na palmě a vy se tak houpete přímo nad oceánem...)
- sprchovala se ve vodopádech
- skoro po celý Srí-Lance jsem sháněla tampony..... (marně)
- zažila pravý safari, kdy člověk nesmí vylejzat z Jeepu, aby ho náhodou nezašlápnul slon
- potkala ty nejhodnější a nejmilejší lidi se srdcem na dlani (my u nás se máme ještě hodně co učit...achjo)
- uvědomila si, že "Všude dobře, doma nejlíp"
- sprchovala se 2 týdny jenom venku v oblečení
- 2 týdny jedla jenom rýži
- naučila se pár slov a frází v sinhálštině
- účastnila se pohřbu mnicha...
- navštívila několik chrámů
- chodila převážně bosa
- změnila se...ne navenek, ale uvnitř
- byla občas tak nepříčetná, až se divím, že to se mnou někdy David ve zdraví vydržel
- přežila cestovní ve dvou...při čemž jsme spolu byli 24/7, takže teď už přežijeme úplně všechno! :))
................................................

....a mohli bychom tu být do alelůja. Není den, kdy bych si na tuhle část života nevzpomněla...a je vůbec možný za 3 měsíce zažít víc věcí, než za celej život? Já myslím, že jo. A abych k vám byla upřímná, tohle bylo jedno z nejlepších rozhodnutí vůbec. A kdybych se měla vrátit v čase, šla bych do toho znova a znova. A jo a jo a joooo. Tak na co čekáte?! <3 Mějte se zatím nádherně, já už jsem sice v zemi rodné, teď zrovna piju kafe a k tomu přikusuju vánočku s máslem od babičky a jsem ráda za to, kde jsem. To ale neznamená, že článkům o našem dobrodružství je konec, ba naopak! Musím vám toho ještě tolik říct. Tak buďte prosím trpěliví, protože určitě víte, jak to chodí, když člověk po několika měsících dorazí domů z cest. Budu se ale snažit, slibuju. Tak pusu :*... a... stay tuned!

Tuesday, 21 February 2017

Z DENÍČKU DOBROVOLNÍKA: RÁJ JMÉNEM KITESURFING LANKA

Tak vás zase všechny moc zdravím, doufám, že po včerejším článku o tom, Jak jsme testovali drogy na Srí-Lance, jste mě nepřestali sledovat... :D My jsme se teď tak trochu nostalgicky a zároveň i opravdicky vrátili v čase - jsme opět u naší první rodinky, u Satchiho. Moc milej comeback... :) 
No a my se společně také vrátíme v čase, chci vám totiž povyprávět o našem úplně posledním volunteeringu. 
Letovisko Kalpitiya se nachází na severo-západě a abych pravdu řekla, tak vám toho o něm moc nepovím. A brzy pochopíte proč. Resort, jež si říká Kitesurfing Lanka nás na týden tak pohltil a líbilo se nám v něm tak moc, že jsme tam byli s radostí uvěznění...a spokojení. A to už muselo sakra bejt, protože ani já ani David nemáme zrovna v lásce dovolené, kdy nevytáhnete paty z resortu, přežíráte se v rámci all inclusive a vaší denní náplní je válet si šunky u bazénu. Ne ne ne. Tenhle ráj byl ale úplně jinej.


Jídlo, ubytování a naše pracovní náplň
Resort funguje už 5 let a je vidět, že se mu daří. Vše už má rozjeté, koncept je daný, má jméno...a majitelé moc dobře vědí, co dělají. Pro nás bylo zážitkem už jen to, že jsme spali ve stanu. Ale ne v jen tak ledajakým. Měl přístřešek z bambusu, matrace na spaní, elektřinu, stoleček...no cítili jste se tam jak doma v obýváku, co vám budu povídat. Samozřejmě jsou k dispozici i klasické bungalowy nebo vilky, pro ty, kteří nocování ve stanu moc neholdují. Tenhle volunteering byl jiný v tom, že jsme si platili jídlo a zdarma jsme měli pouze ubytování. No, on byl vlastně jinačí úplně ve všem. U toho jídla jsme dlouho špekulovali, jestli se nám za něj chce dávat denně 20 €, ale teď víme, že kdybychom to odmítli a chodili zase jak somráci na jídlo za 17 Kč do budky, hodně bychom prohloupili. Jídlo bylo vlastně takovým highlightem našeho celého pobytu.. :D Vše bylo formou bufetu, takže bylo poměrně obtížný nastavit si limity a nepřežírat se, vždyť to učitě znáte. Hlavně snídaně. Po tom, co jsme předešlých 14 dní snídali jen rýži se zeleninou, jsme naopak tady hodovali jak králové. A toho ovoce?! Asi vám je jasný, že jsme z toho div neměli Vánoce. (ze mě bude ještě i básník, haha) Lokální kuchyně se tu mísila s tou evropskou, což bylo taky super.. :) 

















Atmosféru místa bych popsala asi takhle: Všechno a všichni jsou v pohodě. Je tu pohoda. Všichni jsou nadšenci do sportu. Najdete tu spoustu "přírodňáků" a "dreďáků"...umělců, jogínek, zajímavejch lidí. Nikdo nic neřeší. Často tu uslyšíte reggae. Hlavně večer, kdy se pije, zpívá a hrajou se hry. A je to jak jinak, než pohoda. Asi vás zajímá, co že jsme tu vlastně dělali. David po večerech dělal kouzelnická vystoupení, kouzelnické workshopy a staral se, aby se hosté po večeři dobře bavili. To se mu myslím povedlo na jedničku. Někteří jedinci byli do kouzel tak zbláznění, že si vše pečlivě zapisovali, ze všeho byli totálně paf a všechno se chtěli naučit. A trénovali a trénovali. 
A já? Já měla snad tu nejlepší práci, co jsem mohla mít. 

Dá se tomu vůbec říkat práce? Byla jsem v resortu jakožto fotografka. Nefotila jsem ale místo jako takové, ale mým úkolem bylo zachytit atmosféru, lidi, každodenní dění...a taky kitesurfery v akci. Asi si dovedede představit, jak moc mě to bavilo. Přes den jsem kolem resortu pobíhala s foťákem, večer jsem vychytávala dechberoucí západy slunce a před spaním jsem fotky upravovala, zkrátka...byla jsem ve svým živlu :)). Ráno jsem většinou začínala jógou, potom jsem se tak trochu vzdělávala pomocí "The Greatness Guide" od R. Sharmy (naprosto úžasná knížka, ještě o ní určitě uslyšíte) Přes den jsme si mohli půjčit kajaky, paddle boardy, canoe, kola, motorku... nebo si se slevou zkusit kitesurfing. Jeden den jsem se přihlásila na workshop pletení náramků, kdy jsme si vybrali typ náramku, barvy provázků, korálky a jedna moc milá thajka nás potom učila, jak daný náramek uplést.  Já kabrňák jsem si samozřejmě vybrala ten úplně nejtěžší ze všech a zatímco všichni už pletli další, já ještě neměla ani začátek. První hodinu jsem si v duchu nadávala, že jsem úplně pitomá, proč jsem si prostě nemohla vybrat normální náramek jako ostatní, ale zase jsem musela mít něco extra. Achjo Janino. Náramek jsem pletla, vážení, 4 hodiny. Ale je krásnej. A mám z něj obrovskou radost. I když jsem se zprvu proklínala, do čeho jsem se to zase uvrtala, teď jsem za to ráda. Další náramek už mi šel o poznání líp a já se do toho úplně ponořila a už jsem přemýšlela, jaký provázky a korálky si v ČR nakoupím.... :)















Jednoho dne jsme se rozhodli naší kreativnost posunost na další level a já přišla s nápadem, že vyrobíme na záchod poličku na toaleťáky. Jop. Takový pěkný DIY odpoledne. Od zahradníka jsme si s dovolením vypůjčili veškeré náčinní, včetně pilky, která byla asi nejpodstatnější. Vyrazili jsme do lesa a všechno šlo jako po másle, do tý doby, než jsem prohlásila: "Hele pujč mi tu pilku, já si to taky zkusim, ať tady jenom tak nestojim a nežeru sušenky". Můžete si tipnout co následovalo. Dvakrát jsem řízla sem a tam a pilku jsem samozřejmě zlomila vejpůl. Pro dobrotu na žebrotu. Ze třech poliček byla nakonec jen jedna, ale i tak super ne? Řeknu vám, to se hned čůrá líp, když si toaleťák berete z poličky, v který je kus práce, kus vašeho srdce...a taky kus rozbitý pilky.


Moje šikovnost v tyhle dny zřejmě neznala mezí a pilka byla ještě slabej odvar. 
Další ráno jsme byli akční, vzali jsme paddleboardy a vyrazili jsme do zátoky. Moc daleko jsme ovšem nedojeli, ulomila jsem totiž u svýho paddleboardu kormidlo. Jani Jani. To už jsem nevěděla, jestli brečet nebo se smát. Dlouho se mi nestalo, že bych něco zdemolovala, takže teď jsem si to vybrala tak na rok dopředu? Stává se. Pak už jsme si z toho dělali srandu, že při odjezdu budeme platit ve stylu: "Ok, tak to máme, 7x jídlo, dvě piva, rozbitá pilka, zdevastovanej paddleboard.." Všechny škody jsme poctivě nahlásili a vše bylo nakonec v pohodě.. :D Jak jinak taky. Mimo tyhle střípky a historky to byl úžasnej a pro mě i tak trochu detoxikační tejden plnej pohody, zábavy, kreativity a dobrýho jídla! Věřím, že jsme tu nebyli naposled <3