Z luxusu do pusté džungle bez signálu? Pravá Srí Lanka je tu!

"Tyjo, vždyť my vůbec nevíme, jak někoho učit"..."No, aspoň jsme si to tady jednou zkusili nanečisto..tak trochu víme, ne?" "Tak jo, tak napiš, že jo".... No a pak už nebylo cesty zpět. Je to jasný. Náš 3 volunteering bude výuka angličtiny v místní škole. A jak to všechno probíhalo? A do jakých, že nejzašších pustin jsme se dostali? Kde spíme a kde se sprchujeme? To všechno vám za chvilku odtajním!

Naše 3 denní dovolená je u konce a je nejvyšší čas vyrazit vstříc novému dobrodružství, tentokrát už ne v roli cestovatelů, ale dobrovolníků. Čeká nás dlouhá cesta. Nastupujeme do typicky barevného autobusu, v němž řvou Srí-Lanské dechovky na plný koule a trhají nám uši. Víte, v místním buse si nepřipadáte nikdy jako v buse, ale jako na kolotoči. Barevným, uřvaným a zběsilým. Jízda jako taková je zážitkem, který rozhodně stojí za to. A i přes tu komedii a humbuk se potom najde někdo jako já, kdo je schopen to po cestě tvrdě zařezávat, nevědíc o světě. David se mi vždycky směje a já se mu nedivím, protože tohle je obdivuhodný. Asi ve třičtvrtě cesty vystupujeme na busáku v nějaký "prd..", kde to smrdí jak v Zoo (asi závan z nedalekého Yala parku) a všude kolem jsou tak nějak zvláštní lidi. Čím víc se blížíme do středu země, tím víc pociťujeme rozdíly jak materiální, tak i mentální. Přestupujeme na poslední bus, kde si klasicky opožděně otevírám na workaway info o tom, kde budeme a co přesně tam budeme dělat. Takhle to dopadá, když to všechno zařizuje David a já na to prdim.. :D "Budete ubytovaní v místních rodinách, jsou zde celkem nepohodlné, ale čisté matrace, sprcha je venkovní, v té se musíte koupat zásadně v oblečení. Pohybovat ve vesnici a okolí se musíte řádně zahalení, ne jako jste zvyklí v hotelích nebo na pláži". Uhmm. Dobrá. To bude pro nás asi trochu skok, ale to dáme. David: "Hele, já se asi převlíknu do kalhot. Radši". Já: "No, to je fakt. Taky bych se převlíkla, ale jak..tady, v buse?!" Haha. Teď přichází naprostý vrchol rebélie. Sedíme v zadu "na pětce", bus plný místních a já započínám svou misi: nenápadně se převlíct z kraťasů do kalhot. Jak na potvoru na mě všichni začnou civět a usmívají se, zrovna když držím gatě pod sedačkou a jsem nenápadná asi tak jako sáňky v létě. Spadne mi kámen ze srdce, když vítězoslavně vytáhnu rantl od legín nahoru a vyváznu bez pokuty za obnažování se na veřejnosti. Spouštějí se famfáry.

Po skoro 6ti hodinách na cestě se blížíme na místo. 

Civilizace jakoby se najednou vzdalovala na sto honů daleko, jediné, co vidíme z okýnka je zelená, zelená....a zase jen zelená. Vyjíždíme serpentinama doprostřed ničeho, všude kolem nás se rozprostírají obří hory, kopce a džungle.

Najednou všichni z busu vystoupí a zůstáváme vzadu jen my a jedna holčička. Sjíždíme z asfaltky na úzkou prašnou cestu, kodrcáme se ze strany na stranu a vyměňujeme si pohledy jakože: "Ty kráso, kam to jedeme?". Prolamuju ledy a ptám se té maličké, jestli jede taky do Hingurukaduwy a ona přikývne. Ok, tak aspoň v tom nejsme sami. Dozvím se, že se jmenuje Dulmi a prozradí mi, že taky pravidelně navštěvuje centrum, kam jedeme učit. Paráda, znám první studentku..a ještě s předstihem! Tak jsme tady. Konečná. Jsme asi tak na konci světa. Rozhlížíme se kolem a připadáme si jak v Pánovi prstenů. Dulmi je tak hodná a zavede nás do "školy". Vcházíme dovnitř a vítá nás brýlatý pán s kudrnkama - Janaka, vedoucí centra. Vyprávím mu o studentce, která nás nasměrovala a snažím se vzpomenout si na jméno. "No bylo to...něco jako Dulphi?" Achjo. Ty jejich jména, který si nezapamatujete ani když vám je opakujou po desátý. Chvilku si povídáme a pak se vyráží k naší nové host-family. Po jednom nás odváží na motorce serpentinama ještě víc nahoru. Tohle už je totální national geographic. Po cestě potkáváme naší, teď už kamarádku. Janaka zvolá: "Ahaaaa, Dulmi! No tak u tý budete bydlet". Obě se začneme smát a nadšeně se objímáme. Neuvěřitelný, jak vám taková maličkost tady v těch pustinách může zlepšit den.

 ...a tohle je centrum, kam denně chodíme..

Hned ve dveřích se seznamujeme s mamkou, taťkou, druhou dcerou Ashani a nejmenším, ale zato nejchytřejším klučinou jménem Kavi. Už teď víme, že máme zase obrovitánský štěstí. 

Tahle rodina bude totiž opět miliónová. Jsme trošku unaveni, ale usmíváme se, jsme pozitivní a poctivě zodpovídáme smršť otázek, jenž na nás jeden po druhém chrlí. Ty jsou tak úžasný! Já snad neznám víc veselý lidi, než jsou oni. Pořád se smějou. Všemu. Mamka před nás postaví čaj a sušenky a povídáme a povídáme. Ty holčičky jsou boží. A překvapuje mě, jak dobře mluví anglicky. Cejtím v kostech, že tady bude to, co nám na předchozím místě scházelo. DUŠE. POHODA. MILÁ ATMOSFÉRA. Domeček mají zařízený hodně stroze, ale pokoj máme pěkně připravený. Rodina pochází z chudších poměrů, stejně jako všechny ostatní tady ve vesnicích a my rozhodně nepočítáme s žádným luxusem. Záchod bude možná trochu oříšek. Je to totiž jen "ta díra v zemi". Ojoj. Asi nemusím více přibližovat, co první mě napadne. JAK?

Pak přichází na řadu akce jménem sprchování. Na to jsem hodně zvědavá. Ashani se mě ptá, jestli vím, jak se tady venku mejt. No jakoby jo. Nakonec se ukáže, že vlastně vůbec nevíme, jak to udělat. V hlavě se nám honí: "To jako v tom zmáchaným oblečení jdou dovnitř se převlíknout?" David: "No víš co, oni takhle asi zároveň perou i oblečení. Rovnou na sobě. Chytrý." S mým ručníčkem o rozměrech 20 cm x 20 se asi moc nezakreju. Holky mi tedy půjčí nějakej ubrus na přechod domů. Venku tma jak v ranci, o vedru se moc mluvit nedá a mě se pod ten kohoutek vůbec nechce. 3..2..1..aaa. No, je to sice ledový jak prase, ale dá se to zvládnout. Umeju se rychlostí blesku a vyperu si rovnou i triko, co mám na sobě. Jo, není to úplně marný. To triko už jsem stejně chtěla vyprat nějakej pátek. Zahaluji se opatrně do závěsu, tak aby mi náhodou nevykouklo třeba prso, protože to by byl průser. A je to. Ani to nebolelo. Následuje véča, která probíhá tak, že my jediní jíme u stolu a před náma je rýžová hostina a ostatní členové rodiny posedávají tak různě s talířema okolo, jedí rukama a uculují se. A takhle to tady funguje. Je jen otázkou času, kdy si tady člověk přestane připadat jako ta největší vyžírka, co si takovou péči vlastně ani nezaslouží. Tohle jsou prostě místní lidé. Extrémně pohostinní, milí a se srdcem na dlani. Nechtějí nic na zpět, mají radost, když vy máte radost. Spousta lidí co znám, by si z nich měla vzít příklad. Včetně mě...občas.. :)

Miláček Ashani a taťka Lalith <3

Naše snídaně, oběd a večeře zároveň... :D Už si zvykáme!

A pokračování...až po reklamě. Už za sebou máme první výuku, takže příště už se vám představím jako velice důležitá a seriózní "paní čelka". Mějte se zatím nádherně a dejte mi určitě vědět, jestli vás tohle "knižní" vyprávění baví, protože mě ano a moc! Pusu..a tentokrát pošlete trochu sluníčka (klidně i horskýho) vy mně. Tady totiž neustále chč...a chči.....všichni Srí-Lančani jsou štěstím bez sebe, jen my ne! :D <3

Z DENÍČKU CESTOVATELE: GALLE, MIRISSA, TANGALLE

Ahooj! 

Vítám vás u nového travel-vyprávění, tentokrát si vás dovolím vzít na jih Srí-Lanky, kde o krásné pobřeží rozhodně není nouze. Hned po našem 2. volunteeringu v Beruwale jsme vyrazili procestovat jih a udělali jsme si 4 denní dovolenou se vším, co k takové dovolené patří - odpočinek, chytání bronzu, válení se na pláži s drinkem v ruce a taky nějaká ta zábava, bez té by to přeci nešlo!

Galle

Ty výstupy z místních vlaků, kdy máte na zádech něco, co je pomalu větší jak vy a převahuje vás to zepředu dozadu..ty jsou fakt srandovní. O to víc, když vlak jenom maličko přibržďuje a vy než tu “krávu” nahodíte na záda, buď se zkutálíte ze schodů a nebo jedete dál. No nic. Jsme v Galle. Chytáme tuk-tuka a vyrážíme na náš zabookavný skromný hostel. Vítá nás milá paní domácí, jak jinak taky…a po krátké přátelské konverzaci nám přináší dva lahodně vypadající welcome drinky. No, tak tohle je za 120 Kč/noc trochu nadstandart, ne? Osvěžíme se, necháme si poradit kudy na pláž a kudy do centra a může se vyrazit. Pláž přímo v Galle sice je, ale koupat se tam nesmí. Večer taky pochopíme proč. Musíme tedy busem až do Unawatuny, na kterou jsem se já osobně těšila. Unawatunu bych popsala asi jako nejklidnější ze všech pláží, co jsme zatím viděli. Turistů tam není zase až tolik, neřve vám do ucha hlasitá hudba a i přes to, že pláž nabízí spoustu vodních aktivit a sportů, včetně šnorchlingu, voda je tu stojatá a krásně průzračná. Naprostá ideálka na plavání. Zabavit Davida na pláži tohohle typu je nadliský úkol, plavání mu nevoní a opalování je přece šílená nuda. Jakmile nejsou obří vlny a on nemůže dovádět nebo stavět hrady, je to v pytli.. :D Takže holky, bacha na to. K večeru nás hlad vyhnal do centra a začal hon na něco levného a hlavně! lokálního k snědku. Hned u busáku - tam mívají vždycky nejlepší jídlo, jsme si pošmákli na našich oblíbených Rotti (určitě bude spešl post o jídle) a pak následovalo prozkoumávání samotného města. “Tyjo, koukni, ta je tak krásná!”…”To je vtipný, ty ženský jsou oblečený líp jak já, haha”. Tak asi takhle nějak reaguju pokaždý, když kolem nás projde nádherně upravená žena v “Sari”, což je druh šatů (něco jako Hijab) všech možných barev, vzorů a střihů. Jsem z toho unešená a vůbec mi nepřipadá, že jsem na Srí-Lance. 

chrám v Galle

promenáda

Samotné centrum Galle je něco, co stojí opravdu za to vidět. Jako první obdivujeme honosný chrám ve výstavbě, který je už teď dechberoucí. Chvilku dokonce pozorujeme sochaře, co ručně opracovává sloupy a sošky. Až to dodělají, to bude páni něco. U břehu se v dáli tyčí malebné zříceniny a naše zvědavost nás nenechá chladnými. Chvilku jen tak posedáváme a pozorujeme jak se oceán tříští o kamenné pobřeží a potom si podél něj uděláme romantickou procházku. Promenáda je kouzelná a tak není divu, že míjíme pózující modelky, šťastné svatebčany, fotografy..nebo umělce, co zde vytvářejí klipy k písničkám. Toulavé nožky nás zavedou až do turistického centra. “Tyvado, tady to vypadá jak v Chorvatsku”. A těch krámů. A ty nádherný věci všude. Do jednoho zapadneme a já se zamiluju snad do každýho kusu oblečení, co visí na ramínku. Znáte to, takový to, když najdete ten “svůj krám”. Všechno chcete a všechno je přesně váš styl. Držím v ruce bohémský top se sloníkama a nahazuji pohled smutného psa. Jen ty ceny. No, jsme sice lowcosťáci, ale jeden top ještě žádnýho lowcosťáka nezabil, ne? Nakonec usoudím, že ho zas tolik nepotřebuju a koupím si radši banánovou zmrzlinu. Pravou italskou. Plácám se po zádech a říkám Davidovi, jaký má štěstí, když se jeho holka místo novýho trika spokojí jen s kopečkem zmrzliny….jsem ráda, že to uznává. Takže, jaký bylo Galle? Za nás parádní!

Mirissa

Když jsme se úspěšně přesunuli víc na jih, do letoviska jménem Mirissa, čekal nás zase milý šok v podobě té nejupřímnější podoby vlídnosti a pohostinosti naší nové paní domácí. Na ubytování se snažíme ušetřit, takže David opět nebooknul nic, co by bylo joo hogo-fogo. Byli jsme zaskočeni, když před nás postarší paní skoro hned ve dveřích postavila konvici s čajem a 4 palačinky jako gesto na uvítanou. Není to milý? Palačinky byly klasicky jinačí, než jak je známe z čech, ale pochutnali jsme si, ne že ne. Na Srí-Lance se dovnitř nemaže marmeláda, ale na pánvičce se smíchá kokos s cukrem/medem a to je teprve žůžo labůžo.

Na pláž jsme sice trochu bloudili, ale nakonec jsme ji zdárně objevili a já už se nemohla dočkat, až se zase položím na prkno a budu trénovat. 

Mirissu bych popsala jako takový to děsně cool a free místo, kde jsou všichni karamelově opálený, vysportovaný, každej druhej člověk je surfař a panuje tu uvolněná a bohémská atmosféra. Ti více zdatní sjíždějí divoké vlny v trochu - dle mého názoru nebezpečeném - terénu.... já jen uznale pozoruju a v duchu si představuju sebe, jak by mi ten surf ujel, smetla by mě vlna a odkulila přímo na útesy, kde si pak rozbiju hlavu a umřu. Obrázek, kterej prostě vidíte a radši pokračujete v méně náročné aktivitě - opalování a pití koktejlů. 

Přesně tady jsem stála a nechápala, jak se mezi těmi kameny ladně pohybují a nevysekají se... :D 

Jedno pineapple-daiquiri prosím!

K našemu neštěstí jsou vlny celý den na prd, takže ze surfování zase nic nebude. Achjo. David má roupy a tak si v surfařském stánku půjčí BODYBOARD. Nevím proč, ale myslela jsem si celou dobu, že je to nějaká destička pro děti.. :D Já jako malá měla podobnou. A jezdila jsem s ní ve vaně... :D Nejdřív jen ze břehu pozoruju, jak vysmátej David sviští po vlnách skoro až ke mě na ručník a pak mi to nedá a musím to taky vyzkoušet. A řeknu vám, to je taková prča!!! Jste v podstatě ve stejný pozici jako na surfu, s tím, že když jede vlna, tak taky můžete pádlovat a pak se vezete tak dlouho, dokud se nerozsekáte. Ač bych to ani já neřekla, i na tomhle malým prkýnku se dá docela slušně vysekat, sama jsem toho byla důkazem. To je tak, když na vás jde  dvoumetrová vlna a David na vás zavolá "Tak jeď!", vy naskočíte na palubu a za chvíli nemáte ani šajnu, kde je spodek a kde vršek (ani ten od plavek) a jste zašmodrchaný někde na dně oceánu. Ale jinak, nejvíc doporučuju, stojí to za to! Další den ráno jsme si přivstali s tím, že dneska to surfování už fakt dopadne. Nejprve nás na stole čekala tradiční snídaně, která byla dokonce v ceně. To potěší! Hlavně znovu ty výborný palačinky s kokosem. A surfování? Bohužel zase nedopadlo. Takže můžete hádat, co jsme dělali..A ve dvou je to ještě lepší, můžete závodit, kdo dojede dál! :D 

...a takhle nějak to vypadá, když se vám to vymkne z rukou.. :D

Tangalle

Poslední zastávka je tu. Nevím, zda máme fakt štěstí a karma nám chce nějak vykompenzovat ten včerejší ne moc kvalitní spánek v dusnu a na nepohodlné posteli, ale v našem poslední ubytování na nás zase čeká překvápko. Máme objednaný pokoj za 10$ na noc, jenže pak přichází majitel a spustí: "Normálně to neděláme, ale uděláme výjimku a přidělíme vám pokoj, který je běžně za 30$/noc". Wohoo, here we go. Máme luxusní manželskou postel, krásnou koupelnu, ledničku..bazén na zahradě..a to není všechno! Pak ještě dodává: "A dneska večer tu máme událost, bude tu spousta jídla, tak se můžete přidat a navečeřet se s námi". To už nám hlava nebere a smějeme se. Davida hned napadne, že by při tý příležitosti mohl přispět do programu kouzelnickou show. "Plácne" si s majitelem a plán na večer je jasný.

 V centru se najíme, s tím, že já už začínám mít lehkou averzi na rejži...a pak je čas vyrazit na pláž. Zajímalo by mě, jestli je na Srí-Lance nějaká ošklivá pláž. Zatím jsou všechny naprosto kouzelný! K večeru se jdeme na hostel osprchovat, pokoupíme vitaminy v podobě sladkého ovoce a začínáme se připravovat na večer, hlavně teda můj pan Pokustón. Když odbyde 8, sedíme už u jednoho z několika stolečků rozprostřených kolem bazénu a z barevně osvětlené stage se ozývají první tóny. Po chvilce nám na stole přistává welcome drink. Místní kapela spustí řekla bych něcojako Srí-Lanské dechovky a já zase nechápu, kde jsme se to ocitli. Je to fajn. Drink byl jen předehra, což jsme ani jeden nečekali a za nedlouho už si napichujeme párátkem vařenou zeleninu a brambory s kořením. Joo, tohle já můžu. V domnění, že tohle byl předkrm. Za chvíli už je náš stůl obohacen o další 2 talíře -  pro D. kuřecí marinované kousky a já jakožto nepřiznívec masa, dostávám další nálož zeleniny. Jsme přecpaný ještě dřív, než vůbec dojde na hlavní chod....ale...podává se fried rice a moje oblíbený dhal curry a to si nemůžu nechat ujít.

K našemu stolku za nedlouho přichází majitel a říká Davidovi: "Tak po písničce můžeš jít na jeviště". Jsem na něj zvědavá a moc mu fandím, protože vím, jak moc pro něj tyhle zkušenosti znamenají. Kouzelník pokustón vchází na jeviště a já už jsem teď pyšná. Nezpozoruju na něm ani kapku nervozity, má můj obdiv. Já bych se musela důkladně připravovat několik hodin a on prostě jen tak přijde a improvizuje. Celá jeho show proběhně parádně, hosté spolupracují, tleskají a jsou nadšení. Jsem pyšná přítelkyně! <3 

MY CURRENT TRAVEL-WISHLIST

To, že cestování je něco, co mě ohromně naplňuje a tvoří podstatnou část v mém životě, to asi víte všichni, kdo mě už nějaký ten pátek sledujete... :) Pokud cestování znamená to samé i pro vás, neváhejte a cestujte tak, jak nejvíc vám to jen vaše možnosti (a občas i peněženka) dovolí. Teď je podle mě doba, kdy cestování nabírá úplně jiných rozměrů. Doba, kdy fulltime-traveller není sprostý slovo, ale povolání a doba, kdy se tenhle - dříve jen koníček - pomalu stává trendem a životním stylem valné části naší generace. A to je úžasný! Máme možnosti, o kterých dřív nikdo nesnil, destinace, jenž kdysi bývaly něco "nóbl" jsou teď běžná věc a naše naivní dětský sny "chtěl bych jednou procestovat celej svět" najednou nabírají jakousi víc a víc reálnou formu. Pamatuju si sebe jako malou, když se v našem městě šuškaly řeci typu: "Nojo, vždyť támhleti lítaj každej rok na Kanáry, ty si žijou"....(já v domnění, že Kanáry jsou…no, něco jako Havaj......) Nebo kámoška ze základky, která se ve třídě zmínila, že byla na Elbě a já věděla úplný kulový, kde to je a představovala jsem si exotickou destinaci na konci světa. A ono ejhle…Itálie. Mým snem bylo vždycky cestovat a objevovat. Už od mala. Věděla jsem v hloubi duše, že i když s našima jezdíme nejdál do Chorvatska, jednou tam na mě bude čekat něco víc. A přišlo to. Doba, kdy řeším případný odlety do Austrálie nebo na Bali, ale v duchu se stejně těším nejkrásnějšíma vzpomínkama právě na ty rodinný dovolený v Chorvatsku, kterejm se prostě nevyrovná ani sebevětší exotika za desítky tisíc.

Upřímně, nejsem úplně takovej ten klasickej "dovolenkovej" nebo "eurovíkendovej" cestovní typ. 

Hledám neustále cesty a možnosti, jak v zemích nejlíp bydlet/studovat, než abych tam jela jen na dovolenou. Možná je to i tím, že ve svým životě si momentálně připadám volná jako pták a mám pocit, že můžu žít kdekoliv na světě. Je ale jasný, že až se jednou usadím, budu si nadšeně zařizovat byt a začnu "normálně” pracovat, cestování pro mě nabere zase úplně jinej směr. Může to bejt za 4 roky, nebo taky klidně za 2, kdo ví. Můj život je nepředvídatelnej, stejně tak jako já, takže se sama nechám překvapit, kolik nápadů a myšlenek se mi v kebuli ještě zrodí. A hlavně - kolik z nich doopravdy uskutečním. A protože jsem studovala cestovní ruch, byla by ostuda, abych se v tom světě nějak obrazně neorientovala. Řekla bych, že mám celkem přehled a z toho taky pramení množství zemí, které bych jednou chtěla vidět. Každopídně, víte, co mě vždycky hrozně baví na letištích? Když s Davidem stojíme v odletový hale, mžouráme na tabuli, kde marně hledáme naši destinaci a já mezitím z rukávu vysypu všechny země, jejichž hlavní města svítí na screenu. Ne, že bych chtěla machrovat, ale proč si jednou trochu nezamachrovat, když máte možnost, že? :D 

Aktivní cestování je to nejlepší cestování a upřednostňujeme ho asi všichni z nás, o tom žádná. Já si ale pravidelně užívám i to pasivní, baví mě poslouchat příběhy lidí a nechávat se inspirovat jejich dobrodružstvími a zážitkami z cest….ráda se dozvídám zajímavosti, tipy a nevšední informace o zemích, ať už prostřednictvím blogů, časopisů nebo právě prostřednictvím těch příběhů. Jakmile narazím na skvělej travel-blog, mám na pár hodin o zábavu postaráno. A co teprv, když je to češka žijící v zahraničí :)).  

A jaký, že jsou ty moje vysněný místa na zemi.....a proč?

1. Austrálie - ...Překvapeníí! To jste určitě nečekali, že jo! :D Myslím, že není třeba dlouhého vysvětlování, můj “ Australian dream" ještě asi nějakou tu dobu potrvá. A co že mě u protinožců tolik láká? Krom pohodovýho životního stylu, bělostnejch pláží a věčnýho slunečna, je to samozřejmě i surfování, angličtina jako hlavní jazyk, šnorchlování, obrovská možnost cestování a taky Velkej Bariérovej. Řekla bych, že asi tak úplně všechno.

2. Nový Zéland - ...hory, kopce, zeleně, jezera, hiking, sezónní práce a dechberoucí scenérie jako z Pána prstenů. Nic víc tohle nepotřebuje!

3. Papua New Guinea - Jsem blázen a mým snem je podniknout expedici na ostrov, kde stále žijou pomalování domorodci a kanibalové...to je pro mě vrchol divočiny a adrenalinu :D

4. Bali - I když se s tímhle Indonéským ostrovem momentálně roztrhl pytel a je na něm docela “přečechováno”, na mém travel-listu bude pořád, ať se dějě, co se děje. Jako úplně první destinace, co mě ve spojením s dobrovolnictvím napadla, byla Srí Lanka, jenže potom jsem se totálně upnula na Bali a snila o tom pomáhat právě tam. Jak už to tak bývá, osud to chtěl jinak a společně s Davidem dokonale zpracoval moje první přání. A Bali na nás pořád ješte čeká, já to vím.. :)

5. Maledivy - Zkuste si představit mojí reakci, když jsem zjistila, že letenka ze Srí Lanky na Maledivy stojí 3 tisíce…….

6. Filipíny -O Filipínách jsem vždycky snila jako o destinaci s nejbělejším pískem a tyrkysovou vodou…proto mě hodně překvapilo, když z Filipín spoustu lidí utíkalo do Londýna. Říkala jsem si, že to jsou blázni. Takhle to přesně dopadá, když máte o něčem zkreslené představy. Filipíny jsem poznala blíž až tady, kde jsme měli možnost strávit nějaký čas s dobrovolnicí Trishou, která je právě odtamtud. A i tak bych se tam jednou chtěla mrknout. Btw.: Trisha je fulltime travel-blogerka, živí se focením a psaním a life-couchingem. A je to jeden z nejvíc inspirativních lidí, co jsem kdy potkala. A to se mi mockrát v životě nestalo, že bych byla z někoho tak unešená a vydřená.. :D O tom, kdo a co všechno mě tady inspirovalo bude stopro  velkej článek :)

7. Podniknout plavbu po Karibiku záoceánskou lodí

8. Exumas Bahamas - Místo, kde se v oceánu můžete cachtat s nejvíc roztomilejma vodníma čuníkama, hladit a mazlit žraloky a nechat se jima dobrovolně obklíčit? Ano prosím!

9. British Virgin Islands - Ráj, hotovej ráj na zemi! Tak třeba jednou….třeba svatební cesta? :D

10. Šalamounovy ostrovy 

11. Fiji  - Mám zafixované jako pustý ostrov posetý palmama a jemným pískem. A Kristýnka z  HelloChristie mi to svými zážitky z Fiji jen a jen potvrdila!:)

13.Nepál

14. New York - Když jsem byla malá a frčely americký komedie typu "Jeden den v New Yorku" nebo "Pravá Blondýnka", říkala jsem si tyjo, jednou budu bydlet v Americe a budu taky děsně slavná a bohatá. Jsem ráda, že jsem prozřela a došla k závěru, že tam asi díru do světa neudělám.. :D Amerika mě celkově nechává chladnou, ale NY? Ten chci alespoň jednou za život vidět <3

15. Podniknout roadtrip Jižní Amerikou - Brazílie, Chile, Peru..

16. Turecko, Pammukale

17. Egypt - Egypt byl vlastně 1.zemí, která zapříčinila moji lásku k cestování. Čekala mě první dovolená bez rodičů a já ze všeho nejvíc toužila po tom, potápět se v Rudém moři, prozkoumávat pyramidy v Gíze a plavit se po Nilu. Nakonec jsme s kámoškou skončili v Chorvatsku. Možná je to i dobře. Terka byla blonďatá a tak se mohlo taky stát, že by mi ji unesli a prodali za velblouda.. :D

18. Dubai - Dubai mě nikdy nelákala a nechápala jsem, co na ní všichni vidí. Teď už mi  vše dává smysl. Stačil totiž 13ti hodinovej lay-over a já se zamilovala. Vlastně nestačil...proto se tam jednou chci vrátit! 

19. Keňa - Tak nějak jsem vždycky tíhla k Africkým zemím, ani nevím přesně proč. Asi mě lákala ta odlišnost a styl života, kterej je pro nás Evropany takřka nepředstavitelnej. Fascinovali mě všichni ti cestovatelé na školních přednáškách, co procestovali Afriku, pomáhali místním lidem a zažívali a viděli neuvěřitelné. Zanzibar nás okouzlil, tak příště by to mohla být..hmm třeba Keňa? :)

20. Kapverdské ostrovy

21. Norsko - V době, kdy mi bylo asi 16 a já se zaujetím sledovala všechny ty blonďatý severský blogerky, bylo Norsko zemí, kde bych jednou ráda bydlela. Jak šel čas, měnily se i moje sny a já se přeorientovala na země s trochu teplejším klimatem. Norsko je ale pořád místem, kam se chci jednou minimálně podívat. Vidět Oslo, všechny ty malebný rybářský vesničky...a taky fjordy. A polární záři!

22. Řecko, Santorini - Není asi nikdo, kdo by na instagramu nezahlédl fotku tohoto bílo-modře laděného malebného ostrůvku, jenž je obklopen černými plážemi a sálá z něj něco nepopsatelně krásnýho. Pro mě vrchol romantiky vážení, jednou tam nutně musím zavítat.

23. Francie, Provance ….a pěkně karavanem nebo na motorce.

24. Portugalsko, Lisabon, Algarve, Porto

25. Sardinie 

26. Španělsko, Barcelona 

27. Formentera - Řekli byste, že tohle překrásný místo se nachází v Evropě?!

zdroj všech obrázků: pinterest.com

28. Benátky - Romantickou plavba na gondole v kombinaci s italskou zmrzlinou a tou nejlahodnější kávou, tu beru všema deseti!

29. Amsterdam - Možná jsem poslední člověk na světě, co ještě nebyl v Amstru, co myslíte? :D

30. Procestovat znovu Anglii - Něco málo jsme za ty 2 roky života v UK stihli, ale ne zdaleka všechno to, co jsem plánovala. Hlavně tedy pobřeží, které, ač to moc lidí netuší, je místama vážně půvabné .. :)

....těch vysněnejch míst mám samozřejmě mnohem víc, ale to by nám na to nestačil jeden, možná ani dva články... :) Tak budu alespoň doufat, že mi na to bude stačit můj život haha! A vás poprosím o jedno - napište mi do komentářů VAŠE vysněné destinace a co vás na nich láká. Moc ráda si počtu na tohle téma a třeba se i inspiruju. Takže...go for it! <3