Monday 27 February 2017

SRÍ-LANKA: PROŽITO A PŘEŽITO

Možná vás zajímá, co všechno se dá vlastně za 3 měsíce dobrovolničení stihnout...no, upřímně? :) Je toho víc než jsem si myslela. Zažili a přežili jsme toho tolik, že takovou malou rekapitulaci celé cesty s radostí uvítám i já. Nebude to řazeno systematicky, ale prostě tak, jak mi to zrovna přijde na mysl a na srdce. Tak jdeme na to!


Během 3 měsíců na Srí-Lance jsem:

- dobrovolničila na čtyřech různých místech
- protestovala v Kolombu za ochranu životního prostředí
- se účastnila 5ti hodinového natáčení jakési parodie na vymítání ďábla
- natáčela pozvánku na již zmiňovaný protest - v sinhálštině!
- jedla rukama
- se naučila jíst rukama
- jedla rýži s chilli k snídani (rukama)
- udělala si kámoše na Maledivách (to se vždycky hodí, že jo)
- myla slona (a kdybych bývala tušila, co byl útulek zač, ještě u pokladny bych se otočila na patě) 
- jedla jídlo za 17 Kč
- pila famózní smoothie za 17 Kč
- pila ten nejsladší čaj (brrr)
- jedla to nejsladší ovoce
- viděla jak se pěstuje čaj
- viděla jak se sbírá čaj
- viděla jak se vyrábí čaj
- zažila tu nejbláznivější a zároveň nejúžasnější jízdu vlakem
- cvičila jógu na pláži při západu slunce
- zažila krásný Vánoce mimo domov s místní rodinou
- mazlila se s krokodýlím miminkem
- skončila v místní nemocnici, kde mi následně vyoperovávali 3 mušličky z nohy
- přečetla 2 knížky
- oblíbila si Srí-Lanský písničky
- učila se tradiční tanec (a nenaučila..)
- jedla žraločí polévku (nic, bez čeho by člověk nemohl žít)
- šnorchlovala s metr a půl velkou želvou
-  a pod hladinou moře potkala Dory a Nema (a pak pořád zpívala "měl bys plavaat")
- učila se surfovat a úspěšně sjela svoji první vlnu, yaaay!
- sáčkovala skořici
- učila jógu v místní škole
- byla šťastná
- 2x brečela (počítaj se slzy na krajíčku v letadle?!)
- ale víc se smála
- zažila táborák na pláži (s kytarou, zpěvem a úplňkěm!)
- měla přesně 100 štípanců od komára (nutno podotknout, že druhej den...)
- spala ve stanu
- spala na farmě
- viděla 2 hady, 3 slony, několik krokodýlů, obřího varana a milion opic
- naučila se vařit Dhal curry
- pila to nejlepší pivo
- poznala skvělý i méně skvělý lidi
- pila zázvorovej čaj u cizího chlapa v domě
- starala se o 2 guesthousy
- naučila se víc dávat a míň brát
- blbla jak malá na geniálním prkýnku jménem bodyboard
- žila na 120%
- učila místní děti angličtinu
- dělala chůvu osmiměsíčnímu miminku
- bydlela uprostřed džungle bez signálu, internetu a obchodů (a světě div se, já žiju)
- byla pohoršená třináctiletým lojzou, jenž na mě při józe vesele vystrčil svoje přirození (po tom, co jsem mu odmítla dát peníze...tak já nevim)
- přestala mít panickou hrůzu z pavouků
- přestala mít paranoiu z neznámejch a divnejch lidí a začala být víc přátelská a otevřená
- přestala se bát chodit v noci ven sama na záchod (jeden z důvodů, proč rozhodně vyrazit do světa jako dobrovolník!)
- dozvěděla se spoustu věcí o buddhismu (a pokud se jednou náhodou dám k nějakýmu náboženství, bude to buddhismus!) <3
- poprvé (a naposled, jelikož potom jsem mu chudákovi urvala kormidlo:D) jela na paddleboardu a zamilovala si to
- naučila se plést jeden z nejtěžších bavlnkových náramků
- zkusila místní drogu BETEL (ještě teď mám v puse tu šílenou pachuť)
- zažila Silvestrovskou párty na pláži s divokým tancem v písku
- plavala z pevniny na ostrov vzdálený asi kilák a něco (a nejvíc mě děsilo možný střetnutí se žralokem či jinou potvorou, kterou v takovou chvíli rozhodně potkat nechcete)
- dvakrát v guesthousu pekla hostům dort a dvakrát se nepovedl (první letěl do koše a druhej se záhadným způsobem prodal sraženej a napůl syrovej....)
- našla to "svoje místo" - kouzelný, magický, kreativní...takový to, v kterým vás napadaj ty nejlepší nápady a myšlenky
- objevila konečně toho svého mentora, životního učitele a osobního kouče zároveň...člověka, co je pro mě největší inspirací, osobností, chodící moudrostí a někým, ke komu vzhlížím s tím největším možným respektem a uznáním. Tak co, už víte? (Je to zároveň i spisovatel a určitě jste od něj minimálně 1 knížku četli. Je to fenomén. A nebojte, jednou vám o něm povím v samostatném článku.. )
- houpala se na pohádkový houpačce (takový tý, co visí na palmě a vy se tak houpete přímo nad oceánem...)
- sprchovala se ve vodopádech
- skoro po celý Srí-Lance jsem sháněla tampony..... (marně)
- zažila pravý safari, kdy člověk nesmí vylejzat z Jeepu, aby ho náhodou nezašlápnul slon
- potkala ty nejhodnější a nejmilejší lidi se srdcem na dlani (my u nás se máme ještě hodně co učit...achjo)
- uvědomila si, že "Všude dobře, doma nejlíp"
- sprchovala se 2 týdny jenom venku v oblečení
- 2 týdny jedla jenom rýži
- naučila se pár slov a frází v sinhálštině
- účastnila se pohřbu mnicha...
- navštívila několik chrámů
- chodila převážně bosa
- změnila se...ne navenek, ale uvnitř
- byla občas tak nepříčetná, až se divím, že to se mnou někdy David ve zdraví vydržel
- přežila cestovní ve dvou...při čemž jsme spolu byli 24/7, takže teď už přežijeme úplně všechno! :))
................................................

....a mohli bychom tu být do alelůja. Není den, kdy bych si na tuhle část života nevzpomněla...a je vůbec možný za 3 měsíce zažít víc věcí, než za celej život? Já myslím, že jo. A abych k vám byla upřímná, tohle bylo jedno z nejlepších rozhodnutí vůbec. A kdybych se měla vrátit v čase, šla bych do toho znova a znova. A jo a jo a joooo. Tak na co čekáte?! <3 Mějte se zatím nádherně, já už jsem sice v zemi rodné, teď zrovna piju kafe a k tomu přikusuju vánočku s máslem od babičky a jsem ráda za to, kde jsem. To ale neznamená, že článkům o našem dobrodružství je konec, ba naopak! Musím vám toho ještě tolik říct. Tak buďte prosím trpěliví, protože určitě víte, jak to chodí, když člověk po několika měsících dorazí domů z cest. Budu se ale snažit, slibuju. Tak pusu :*... a... stay tuned!

Tuesday 21 February 2017

Z DENÍČKU DOBROVOLNÍKA: RÁJ JMÉNEM KITESURFING LANKA

Tak vás zase všechny moc zdravím, doufám, že po včerejším článku o tom, Jak jsme testovali drogy na Srí-Lance, jste mě nepřestali sledovat... :D My jsme se teď tak trochu nostalgicky a zároveň i opravdicky vrátili v čase - jsme opět u naší první rodinky, u Satchiho. Moc milej comeback... :) 
No a my se společně také vrátíme v čase, chci vám totiž povyprávět o našem úplně posledním volunteeringu. 
Letovisko Kalpitiya se nachází na severo-západě a abych pravdu řekla, tak vám toho o něm moc nepovím. A brzy pochopíte proč. Resort, jež si říká Kitesurfing Lanka nás na týden tak pohltil a líbilo se nám v něm tak moc, že jsme tam byli s radostí uvěznění...a spokojení. A to už muselo sakra bejt, protože ani já ani David nemáme zrovna v lásce dovolené, kdy nevytáhnete paty z resortu, přežíráte se v rámci all inclusive a vaší denní náplní je válet si šunky u bazénu. Ne ne ne. Tenhle ráj byl ale úplně jinej.


Jídlo, ubytování a naše pracovní náplň
Resort funguje už 5 let a je vidět, že se mu daří. Vše už má rozjeté, koncept je daný, má jméno...a majitelé moc dobře vědí, co dělají. Pro nás bylo zážitkem už jen to, že jsme spali ve stanu. Ale ne v jen tak ledajakým. Měl přístřešek z bambusu, matrace na spaní, elektřinu, stoleček...no cítili jste se tam jak doma v obýváku, co vám budu povídat. Samozřejmě jsou k dispozici i klasické bungalowy nebo vilky, pro ty, kteří nocování ve stanu moc neholdují. Tenhle volunteering byl jiný v tom, že jsme si platili jídlo a zdarma jsme měli pouze ubytování. No, on byl vlastně jinačí úplně ve všem. U toho jídla jsme dlouho špekulovali, jestli se nám za něj chce dávat denně 20 €, ale teď víme, že kdybychom to odmítli a chodili zase jak somráci na jídlo za 17 Kč do budky, hodně bychom prohloupili. Jídlo bylo vlastně takovým highlightem našeho celého pobytu.. :D Vše bylo formou bufetu, takže bylo poměrně obtížný nastavit si limity a nepřežírat se, vždyť to učitě znáte. Hlavně snídaně. Po tom, co jsme předešlých 14 dní snídali jen rýži se zeleninou, jsme naopak tady hodovali jak králové. A toho ovoce?! Asi vám je jasný, že jsme z toho div neměli Vánoce. (ze mě bude ještě i básník, haha) Lokální kuchyně se tu mísila s tou evropskou, což bylo taky super.. :) 

















Atmosféru místa bych popsala asi takhle: Všechno a všichni jsou v pohodě. Je tu pohoda. Všichni jsou nadšenci do sportu. Najdete tu spoustu "přírodňáků" a "dreďáků"...umělců, jogínek, zajímavejch lidí. Nikdo nic neřeší. Často tu uslyšíte reggae. Hlavně večer, kdy se pije, zpívá a hrajou se hry. A je to jak jinak, než pohoda. Asi vás zajímá, co že jsme tu vlastně dělali. David po večerech dělal kouzelnická vystoupení, kouzelnické workshopy a staral se, aby se hosté po večeři dobře bavili. To se mu myslím povedlo na jedničku. Někteří jedinci byli do kouzel tak zbláznění, že si vše pečlivě zapisovali, ze všeho byli totálně paf a všechno se chtěli naučit. A trénovali a trénovali. 
A já? Já měla snad tu nejlepší práci, co jsem mohla mít. 

Dá se tomu vůbec říkat práce? Byla jsem v resortu jakožto fotografka. Nefotila jsem ale místo jako takové, ale mým úkolem bylo zachytit atmosféru, lidi, každodenní dění...a taky kitesurfery v akci. Asi si dovedede představit, jak moc mě to bavilo. Přes den jsem kolem resortu pobíhala s foťákem, večer jsem vychytávala dechberoucí západy slunce a před spaním jsem fotky upravovala, zkrátka...byla jsem ve svým živlu :)). Ráno jsem většinou začínala jógou, potom jsem se tak trochu vzdělávala pomocí "The Greatness Guide" od R. Sharmy (naprosto úžasná knížka, ještě o ní určitě uslyšíte) Přes den jsme si mohli půjčit kajaky, paddle boardy, canoe, kola, motorku... nebo si se slevou zkusit kitesurfing. Jeden den jsem se přihlásila na workshop pletení náramků, kdy jsme si vybrali typ náramku, barvy provázků, korálky a jedna moc milá thajka nás potom učila, jak daný náramek uplést.  Já kabrňák jsem si samozřejmě vybrala ten úplně nejtěžší ze všech a zatímco všichni už pletli další, já ještě neměla ani začátek. První hodinu jsem si v duchu nadávala, že jsem úplně pitomá, proč jsem si prostě nemohla vybrat normální náramek jako ostatní, ale zase jsem musela mít něco extra. Achjo Janino. Náramek jsem pletla, vážení, 4 hodiny. Ale je krásnej. A mám z něj obrovskou radost. I když jsem se zprvu proklínala, do čeho jsem se to zase uvrtala, teď jsem za to ráda. Další náramek už mi šel o poznání líp a já se do toho úplně ponořila a už jsem přemýšlela, jaký provázky a korálky si v ČR nakoupím.... :)















Jednoho dne jsme se rozhodli naší kreativnost posunost na další level a já přišla s nápadem, že vyrobíme na záchod poličku na toaleťáky. Jop. Takový pěkný DIY odpoledne. Od zahradníka jsme si s dovolením vypůjčili veškeré náčinní, včetně pilky, která byla asi nejpodstatnější. Vyrazili jsme do lesa a všechno šlo jako po másle, do tý doby, než jsem prohlásila: "Hele pujč mi tu pilku, já si to taky zkusim, ať tady jenom tak nestojim a nežeru sušenky". Můžete si tipnout co následovalo. Dvakrát jsem řízla sem a tam a pilku jsem samozřejmě zlomila vejpůl. Pro dobrotu na žebrotu. Ze třech poliček byla nakonec jen jedna, ale i tak super ne? Řeknu vám, to se hned čůrá líp, když si toaleťák berete z poličky, v který je kus práce, kus vašeho srdce...a taky kus rozbitý pilky.


Moje šikovnost v tyhle dny zřejmě neznala mezí a pilka byla ještě slabej odvar. 
Další ráno jsme byli akční, vzali jsme paddleboardy a vyrazili jsme do zátoky. Moc daleko jsme ovšem nedojeli, ulomila jsem totiž u svýho paddleboardu kormidlo. Jani Jani. To už jsem nevěděla, jestli brečet nebo se smát. Dlouho se mi nestalo, že bych něco zdemolovala, takže teď jsem si to vybrala tak na rok dopředu? Stává se. Pak už jsme si z toho dělali srandu, že při odjezdu budeme platit ve stylu: "Ok, tak to máme, 7x jídlo, dvě piva, rozbitá pilka, zdevastovanej paddleboard.." Všechny škody jsme poctivě nahlásili a vše bylo nakonec v pohodě.. :D Jak jinak taky. Mimo tyhle střípky a historky to byl úžasnej a pro mě i tak trochu detoxikační tejden plnej pohody, zábavy, kreativity a dobrýho jídla! Věřím, že jsme tu nebyli naposled <3

Saturday 18 February 2017

KRÁSY KOLOMBA A TESTOVÁNÍ MÍSTNÍCH DROG

Spousta lida nás od hlavního města Srí-Lanky odrazovala.  Při našich výzvědech od kamarádů z Malediv jsme neslyšeli zrovna moc pozitivních ohlasů - "Je to moc přeplněný. Je tam špína.". Máme rádi, když se o všem můžeme přesvědčit na vlastní kůži, než si o něčem uděláme obrázek, a tak jsme Kolombu dali druhou šanci. Šanci, aby se nám předvedlo v celé své kráse a mělo možnost dokázat, že sto lidí, sto chutí. Poprvé jsme s Colombem měli tu čest při prodlužování víz a vzhledem k tomu, že jsme 4 hodiny strávili na imigračním v prosklený budově, z města jako takového jsme neviděli skoro nic. A teď už víme, že to byla sakra škoda!


Hned po prvních pár krocích jsem věděla, že tohle město budu milovat. Dýchlo na mě něčímsi magickým, hezkým..a zároveň něčím povědomým. Plán A je jasný - najít náš hostel a následně vyrazit prozkoumávat. A především se konečně zbavit toho parazita, co máme na zádech, protože ve 35ti stupních jeho společnost fakt nejvíc proklínám. Byť má jen 7 kilo. Dneska nás čeká velká premiéra a zároveň zkouška, jestli si backpackeři říkáme opravdu právem. Po krátkém protestování z mé strany jsme nakonec zabookovali snad ten nejlevnější hostel. Opravdový hostel s velkým H.

Naše noc bude zpestřená o další dva neznámé členy. Ohoho. 

Představte si situaci. Vkročíte do prázdného hostelového pokoje, trochu se porozhlídnete...a najednou upřete zrak na poněkud zvláštní věc. Na palandě vašeho neznámého spolunocujícího leží plynová maska. Co by se vám asi tak začalo honit hlavou? Ze záhádného neznámého se nakonec vyklubal úplně normální a zřejmě i extrémně vitální dědeček cestovatel. No a z děsivé plynové masky zase inhalátor, s kterým v noci spal. Achjo! :D Noc ve třech proběhla úplně v klídku, nikdo nechrápal, neprděl, nemluvil ze spaní a rambajs se taky nekonal. Já se prvně trochu bála o věci, ale v pokoji byl trezor, takže strachy zbytečný... :) Myslím, že alespoň  jednou za život tenhle druh exotiky člověk zažít musí! Když jsme s úlevou ulehčili našim zádům, vyrazili jsme do ulic. Po chvilce jsme se ocitli v krásně barevné čtvrti, kde mezi pastelovými řadovými domky pobíhaly děti, slepice a všichni místní nás zdravili a vítali. A pak jsem na to přišla.







Našla jsem Londýn. Srí-Lanskej Londýn!

Následovala příjemná procházka přes kanál obklopený různými stánky, kde jsem si zase nostalgicky zavzpomínala na Londýn, až k jezeru, tam jsme měli spadeno na chrám na vodě. S názvem chrámu je to trošku ošemetné, takže to bych asi ani neřešila, pokud ale plánujete návštěvu Kolomba a dojdete až k Beira Lake, tenhle chrám jen těžko přehlédnete... :) A pak se odehrál takovej ten magickej moment jako z pohádky. Takovej, kdy nevnímáte nic, povídáte si s tím, kdo je vedle vás...před sebou máte jeden z nejkrásnějších západů slunce...a na oranžově zbarveném jezeře se vedle šlapadel ve tvaru labutí najednou s ladností prohání i ty opravdový....




















No a jak už vám název článku napovídá, večer jsme krom romantické procházky po Galle Face green (taková Chorvatská promenáda u pobřeží, plná stánků s jídlem...zase to jídlo, ach.) podnikli i něco děsně rebelskýho a přísně tajnýho. Jste napnutý jak kšandy? Ano, zkusili jsme místní velmi populární drogu jménem BETEL, která je na Srí-Lance legální. David to měl na Srí-Lanském bucket-listu už od samého začátku a já do toho přes milion otázek a pochybností nakonec šla taky. 

Ještě než vás společensky pohorším a budete si mě, jakožto narkomana, chtít smazat ze všech sociálních médií, musím vám říct, že betel není droga jako droga. (ahoj maminko)

Za drogu se považuje i kafe a betel funguje na hodně podobném principu. Je to takovej červenej plod (přirovnala bych ho k vlašskýmu ořechu) obalenej v listu. Prodává se to na každém rohu za pár šupů a místní to žvejkaj jako žvejkačku, aby se udrželi při smyslech a byli plní energie a života. Je to návykový, samosebou. A ano, ničí to stoprocentně jak zdraví, tak ústní dutinu, ale především teda zuby. Ty vám po pravidelném žvejkání zčervenaj a když se pak na někoho usmějete, připomínáte upíra. Místní se svojí barvou kůže na upíra kandidovat moc nemůžou, když ale jdeme po ulici a polovina lidí se na nás zazubí, my se neubráníme smíchu, protože vypadaj, jak když právě zakousli králika. No, a teď vás asi zajímá, jaký to bylo. 



Jedním slovem - HNUSNÝ. Strašně hnusný. Balíček obsahuje krom betelu  ještě žvejkací tabák, list a hašené vápno, což musí bejt asi starterpack pro lidi, co tejden nespali a nebo pro ty, co si chtěj dobrovolně oddělat zdraví. David do toho šel jako první. Já jsem se zdráhala a čekala vyčůraně až co to s ním udělá. Jeho první reakce byla, že je to odporný, že snad nic hnusnějšího v životě neměl. Potom se mu to lepilo na patro a nemohl moc mluvit. Po chvilce začal dělat to, co vidíme denně dělat spoustu místních - odplivávat červený sliny. Vypadá to nechutně, ale musíte to zásadně vyplivnout a ne polknout. Pak jsem přišla na řadu já. Prvních pár žvejknutí bylo nic moc, ale to jsem ještě nevěděla, co bude následovat. Bertíkovy fazolky s příchutí hovna nebo hlíny jsou oproti tomuhle úplná balada. Normálně si doma smíchejte čistou skořici, celer a kuličky pepře, zabalte to do listu a tadá, enjoy your meal. Tu pachuť jsem měla v puse ještě snad v noci a nikdy v životě bych už do pusy něco tak hnusnýho nestrčila. A nešlo mi do hlavy, jak to místní můžou žvejkat. Dobrovolně!!!! A účinky? Vůbec žádný. Přestali nás trochu bolet nohy, ale jinak jsme se cejtili úplně stejně. To i kafe mě nakopne víc, haha. Takže pokud někdy budete na Srí-Lance a budete mít roupy, betel vynechte...vážně to za to nestojí!! :D



Nám už se dny na Srí-Lance krátí...už máme letenky a ve středu dáváme ráji sbohem. Upřímně, už se těšíme. A bez toho, aniž bychom podnikli tuhle cestu bychom ale nezjistili, že všude dobře DOMA NEJLÍP. <3 Ještě ale nesmutněme, v zásobě mám pro vás ještě několik článků a spoustu fotek.. :)) Zatím se mějte krásně :*