JAK A ČÍM MĚ DOBROVOLNICTVÍ POZNAMENALO?

Myslím si, že každá cesta vás nějakým způsobem změní. A čím dál jste od domova a čím méně známým prostředím jste obklopeni, tím víc práce se uvnitř vás děje. Máte milion otázek, všemu se divíte, spekulujete, přemýšlíte, chápete i nechápete....a s každým jedním novým zážitkem, zkušeností či konverzací, se stáváte novým člověkem. Když se ohlédnu zpátky, tak celou naší tříměsíční cestu bych teoreticky mohla rozdělit na několik etap/lekcí, chcete-li. Děti jsme ve škole učili sice jen jednou, ale já mám pocit, že ty školy byly vlastně 4. S tím rozdílem, že my nebyli ti, co učí, ale ti, co sedí v lavicích a vzdělávají se. Nikdy se žádný předmět neopakoval a stejně tak všichni naši učitelé byli odlišní. Někteří nám ukazovali dobro v té nejlepší možné podobě a někteří zase temnotu. Možná si říkáte: "A co tak skvělého jste se od špatného člověka mohli naučit?" Právě to dobro. A to mi připomíná jeden citát: "Učil jsem se tichu od upovídaných, toleranci od netolerantních a dobrosrdečnosti od nedobrosrdečných. Ač je to zvláštní, jsem za tyhle učitele opravdu vděčný".

Začneme tedy pěkně od začátku. Naší první zastávkou byla ta nejúžasnější a nejmilejší rodina pod sluncem. Na celý pobyt u nich jsem pěla ódy hned v prvním článku ze Srí-Lanky, takže kdo jste nečetl, čtěte..ať jste v obraze :)). Na světě je spousta lidí (good point - thumbs up - skvělej postřeh, Jani...), někteří jsou hodní, někteří zlí, v jiných se zase mísí dobro i zlo zároveň. Sami sebe dokážeme nejlíp zaškatulkovat a sami v hloubi duše víme, kam si zasloužíme patřit. Vím, že škatulkovat se nemá, neboť se taky ztotožňuju s názorem, že nic na světě se nedá považovat za dobré či špatné, to jen my lidé máme neustále potřebu všemu dávat nálepku. Ale kdo to vlastně udává a reguluje? My sami. Na základě svých návyků, zkušeností, reakcí...a taky tlaku zvenčí. Ale to jsem zase odbočila. Takže, zpááátky do minulosti. Satchi byl skvělým učitelem. Nikdy jsem nebyla tolik fascinovaná něčí milosrdností a oddaností pro druhé. Nikdy jsem nikoho neviděla dávat v takovém množství bezpodmínečnou lásku...nutno podotknout, že téměř cizím lidem. Nikdy jsem nepotkala člověka, co měl tendenci neustále jen dávat...a ne brát. A s tímhle člověkem jsme my strávili tři týdny....tři týdny plné údivu a dumání nad tím, co to být dobrým člověkem vlastně znamená. Další věc, která mě fascinovala byla ta, že Satchi měl business, v němž ho nikdo nepodělával, nikdo mu nevrážel kudlu do zad a i přes svojí dobrosrdečnost měl kolem sebe respekt a lidé ho poslouchali, aniž by musel dělat scény a bejt "děsně hustej". Což ruku na srdce, ne vždycky lze na tohle spoléhat. Velkej šéfik si prostě občas musí umět dupnout. Satchi nedupal, neřešil nepodstatný věci, nikdy se nečílil...a slovo pohoda by se dalo použít jako jeho životní motto. A světě div se, vycházelo mu to. A já strašně moc děkuju za příležitost takovýho člověka potkat. A jaké jsme si od Satchiho odnesli ponaučení? Dělat věci s láskou. Dělat věci bezpodmínečně. Víc dávat a míň brát. Víc důvěřovat a míň přemýšlet...(Jani, zapsat znovu za uši...a vy můžete vlastně taky!)

Naše duchovní putování potom nabralo trochu jiné obrátky a dalším domovem se pro nás stal překrásný eko-domek se soukromou pláží. To zní skoro jako sen, co? Ale víte jak to je. Člověk nesmí věřit všemu, co se na první pohled jeví jako perfektní. Pravda je často ukrytá hluboko uvnitř, mazaně a chytře, tak, aby nikdy nespatřila světlo světa. Následující 3 týdny představovaly soubor lekcí, zkoušek a v neposlední řadě taky sebepoznávání. A co jsem si z nich odnesla tentokrát?

•  To, kým se obklopujeme je jedna z klíčových a nejvíc zásadních věcí v našem životě.

A nikdy jsem si to neuvědomovala tolik, jako právě tady. Myslím, že ne nadarmo se říká, že jste průměrem pěti lidí, s kterými trávíte nejvíc času. A i když se to jeví jako banalita, protože to se rozumí samosebou, že lidi ve svým životě si vybíráme my sami, ne vždycky si vybíráme ty správný. A umět k sobě přitáhnout jen ty vyvolený je občas docela fuška. Hledají se těžko a když je objevíte, musíte se jich držet zuby nehty. Teď budu upřímná - necítila jsem se tam dobře. Ani já ani David. Víte, místo může bejt sebevíc dokonalý, ale když nemá duši, je tam ta dokonalost platná jak mrtvýmu zimník. Jasně, v životě se běžně stává, že ne každej vám sedne a v rámci nějaký úrovně či formality se s daným člověkem snažíme vyjít. No a když situace žádá s takovým člověk tři týdny bydlet, je to docela blbý...ale i z toho se dá vytěžit maximum. Záleží, jak to člověk vezme. 

Řekla bych, že já i David jsme docela easygoing lidi, neradi se hádáme (ehm...já jen velice občasně..), ale jestli je typ lidí, které vyloženě nevyhledáváme, tak jsou to: Lidi, co se ustavičně přetvařují a chybí jim lidskost. Lidi, co kážou vodu a pijou víno. Lidi, co na vás hází vlídné úsměvy a za zády vás pomlouvají. Lidi, co dělají věci čistě jen pro peníze, ale ne s láskou. Lidi, co se za každou cenu snaží být nóbl a společenská maska je pro ně skoro jako sluneční brýle v létě. Komplikovaný lidi. Zkuste se schválně zamyslet. Máte kolem sebe opravdu jen lidi, kteří vás pozvedávají nebo vás naopak táhnou dolů? Jak se s nimi cítíte? Scházíte se s nimi, protože opravdu chcete...nebo prostě jen proto, že už se znáte několik let ? Jedna ze super věcí, které můžete udělat ve svůj prospěch je: vyselektovat lidi kolem sebe. Občas to bolí, vás i je, ale udržovat vztah jen z "mussu" je o ničem. A co je ještě horší, být obklopený lidmi, s kterými se necítíte sami sebou. Je to, jakoby všechny vaše emoce, touhy, myšlenky a názory někdo uvěznil do pomyslné skříňky ve vašem těle, zamknul na dva západy...a klíč si vzal. A pak to ve vás všechno volá o pomoc, ale vy nezmůžete nic. Je smutný nemoct ukázat světu, kým doopravdy jste. A určitě i vy máte kolem sebe dvě skupiny lidí....ty, kteří vás zamykají...a pak ty, kteří vás odemknou a všechno ve vás rázem dostane křídla a vyletí to ven jako neřízená střela. A vás zaplaví pocit úlevy. Pocit, kdy víte, že jste stoprocentně sami sebou. A to chceme přeci všichni, ne?

• Dělat věci jedině s láskou, jinak je nedělat vůbec.

Je docela úsměvný dostat ze za oponu podnikání, které se nějak tváří...a nějaké doopravdy je. A já si myslím, že dřív či později stejně vyplave na porvch, že někomu jde jen o peníze a slávu. Dnešní doba je tak trochu zaplavená podnikateli, u nichž je úplně jedno, co dělají, protože důležité je, že všichni to bezmezně dělají od srdce a s láskou.. Ale kolik z nich to tak doopravdy myslí? Miluju projekty, značky nebo úspěšné freelancery, z kterých přímo vyzařuje ta opravdovost. To zapálení. Ta lidskost. Upřímná touha po tom udělat svět lepším. A z téhle zkušenosti můžu jedině potvrdit, že falešnost přitahuje zase jenom falešnost...

• Sebevědomí je základ pro všechno, co děláme.

Víte, když jsem byla malá, dost často se stávalo, že jsem něco vylila, převrhla, rozbila nebo obecně zkazila. A určitě nejsem jediná tohoto druhu. Tahle moje nešikovnost byla tak frekventovaná, že postupem času jsem už nemohla odkráčet z kuchyně se skleničkou v ruce, bez toho, aniž by na mě někdo zavolal: "Bacha Jani, vždyť to převrhneš!". U oběda jsem se pocintala a už jsem věděla, co bude následovat: "No, to bys nebyla ty, viď..." Nebo: "Teda Jani, ty jednou někde necháš i hlavu..". Naštěstí nenechala. Uff. Tak nějak jsem se smířila s faktem, že jsem prostě nešika a přijala jsem tu pomyslnou nálepku, kterou mi kdysi dávno někdo nalepil. Tohle zmatkářství se se mnou táhlo až na střední, kde se mi nehody a trapasy stávaly snad úplně nejvíc. Čím víc jsem si připouštěla, že jsem prostě taková, tím víc příhod jsem měla za ten den v rukávu. A že občas to byly fakt perly, který dávám do placu dodnes.. A pak to přišlo. Začala jsem si uvědomovat, že je to jen v hlavě. Že to nejsem já. Že i s tímhle se dá něco dělat a že je to něco, co můžu ovlivnit. A tak jsem to ovlivnila. V Anglii jsem se od nálepky úplně odprostila a najednou, jakoby se po těch smíchu hodných incidentech slehla zem. Občas je postrádám, protože víte jak to chodí - cizímu neštěstí se směje nejlíp. Takže pro všechny nešiky, ano, dá se to odnaučit. V cizím prostředí je navíc mnohem těžší dělat věci tak, jak je děláte a vůbec, nebát se něco udělat. Já kdysi mívala v takových situacích tendenci se pořád na něco ptát a čekat. A to je špatně. Protože mnohem větší pravděpodobnost něco zkazit má člověk, co to dělá nejistě, bambilion let se rozhoduje, jestli to má bejt tak či onak, než člověk, co to prostě udělá nejlíp jak může a tak, jak si myslí, že je to správný...

.....a protože vás nechci trápit, rozdělím tohle povídání na dvě etapy, protože fííha...je toho opravdu hodně. Upřímně, když jsme odletěli, oba jsme tušili, že se v nás něco změní. Četli jsme různé blogy, diskuse a příspěvky od stejných bláznů, jako jsme my a všichni ti cestovatelé měli jedno společné: změnu, kterou si při cestě prošli. A jsem šťastná jak blecha při pomyšlení na to, že ty lidi fakt nekecali. Že člověk při takové cestě dost možná objeví svoje životní poslání. I my čekali na jakýsi signál nebo znamení....a jak to dopadlo? Přišlo!!:)) A ne jedno...

Mějte se zatím krásně... a cestujte, smějte se a měňte se...přirozeně! <3